Archív | Média RSS feed for this section

Cui bono?

25 čvn

Cui bono? V čí prospěch?

Jednoznačným vítězem Brexitu je Vladimir Vladimirovič Putin (a Václav Klaus, který se k tomu ihned přihlásil).

Oslabená Evropa je skvělá zpráva pro Rusko, je dobrá pro Čínu, není špatná pro USA, jakkoliv USA spíše kalkulovala na prosazování svých zájmů v EU prostřednictvím Velké Británie.

Desítky komentářů analyzují a predikují další vývoj… Obavy jsou ze sílící role Německa. Jakkoliv jsou komentátoři zajímaví a někteří i dobře orientovaní, nikdo z nich nevytušil, co se ve skutečnosti stane: vliv Německa (bohužel) v EU nejenže nezesílí, ale naopak oslabí, přičemž malí ratlíci, jako je Vyšegrad nepochopí situaci a začnou Německu ještě více okopávat kotníky a postupně začnou stále častěji vydírat dalšími „X“exity z EU.

V USA před časem zazněl názor, že by se Německo mělo ujmout role lídra, nebo z EU odejít. Názor to byl hodně kacířský. Nečekaný. Německo se role lídra neujalo, jakkoliv je odpovědné za většinu úspěchů EU a není ve skutečnosti příčinou zásadních neúspěchů EU.

Pokud role Německa začne v Evropě slábnout a pokud ti lokální ratlíci, kteří nemají ani výsledky (HDP, produktivita práce), ani kompetence (zkorumpované systémy kmotříků a kmotrů, kteří jsou nasáty dvě dekády na státní penězovody), ani moudrá (a pracná a složitá) řešení (ani svých vlastních, natož evropských) problémů, dojde k rozkladu. A jednoho dne Německu nezbyde, než pokračující rozklad a pokračující útoky a snahu zakrývat vlastní neschopnost právě okopáváním německých kotníků, ukončit.

Neděsím se posilování role Německa, děsím se posilování role ratlíků (Česko a Vyšegrad) a Francie.

Role Německa začala – navzdory komentátorům – Brexitem slábnout. Čím dříve si to Německo uvědomí a čím dříve vykáže ratlíky kam patří, tím méně špatné důsledky to pro Evropu bude mít. Naopak, čím déle se bude Německo snažit navzdory rostoucí agresivitě ratlíků sanovat problémy ratlíků (a Řecka, Itálie, Španělska a Francie), tím horší to bude mít důsledky pro celou Evropu.

Reklamy

Selhání médií?

9 led

Co Čech, to muzikant.

Co Čech, to znalec médií.

Selhání německých médií v případě silvestrovského násilí na ženách komentuje kde kdo.

Nejznámějším pohledem (a řekněme „halo efektem“) je pohled přes povinnost novinářského cechu, tedy, mám-li informaci, která je ověřená, musím ji publikovat.

Touto optikou pak zní nejrůznější rozhořčené reakce.

Pokud věc uvážíme pohledem masové a sociální komunikace, přihlédneme k poznatkům psychologie, jistým zásadním rizikům a etického sporu – za ten pro tento případ označím dilema mezi „etikou smýšlení“ a „etikou důsledku“, řeší každý novinář poměrně složitou situaci.

Ten kdo médiím rozumí trochu více, ví, že se svět médií změnil po událostech z 2. března 1991, kdy policisté v americkém Los Angeles brutálně zbili Rodney Kinga, který je ve skutečnosti neohrozil. Záznam z videa zveřejnila média. Brutální nespravedlnost skutečně spáchaná „muži zákona“ vyvolala doslova bouři.

Rodney King nakonec svá těžká zranění včetně proražené lebky přežil a zemřel až po 11 letech (za ne zcela objasněných okolností), nicméně Los Angeles vzplanulo – a to doslova.

Škody na majetku překročily neuvěřitelnou miliardu dolarů. Bylo zraněno 2400 osob a zemřelo 58 lidí. Situaci se podařilo zklidnit až vojenským zásahem Národní gardy, která do města vrátila pořádek.

Od té doby si každý svéprávný žurnalista klade otázku, zda stačí postupovat optikou etiky smýšlení: tzn. mám dobré úmysly, mám ověřené informace, mojí povinností je publikovat, nebo zda je na místě postupovat s uvážením možných důsledků, tedy optikou etiky následku –  pokud by zveřejnění znamenalo možnost tisíců zraněných, desítek mrtvých, masové nepokoje a závratné škody, je třeba věc uvážit a informace, či jistou formu informací nepustit hned, nebo vůbec?

Německá média selhala, zpoždění bylo totiž příliš velké a co je horší, v době prodlevy dala prostor pro část propagandy, jejímž cílem bylo udržet situaci pod kontrolou a nepřilévat do ohně, když tvrdila, že se násilí dopustili převážně Afričané.

Je třeba však přihlédnout k faktu, že situace žurnalisty není jednoduchá, rizika jsou obtížně předpokládatelná, napětí ve společnosti se dramaticky zvyšuje a míra xenofobie stoupá na úroveň, která dnes může připomínat antisemitismus v Evropě ve třicátých letech. I proto je možné tuto chybu německých médií přičíst spíše snaze nedopustit se „hašení benzinem“, než nějaké záměrné cenzuře.

Pokud si dilema novináře chcete přiblížit, představte si, že držíte páku na výhybce a víte, že se řítí vlak, který na koleji A zabije dva dospělé a dvě děti, na koleji B zabije 58 osob a zraní 2400. Existuje v tom případě dobré řešení? Ne, jedno je pouze méně špatné…

Nejmodernějším přístupem je kombinace etiky smýšlení a etiky novinářského cechu, tzn. zveřejňovat ověřené informace a důsledky zveřejněných informací se zabývat jen v oblasti FORMY, nikoliv obsahu. Tzn. informovat pravdivě, stroze a za určitých okolností cenzurovat multimediální obsah, jehož dopady na populaci mohou probudit extrémní vášně, nenávist a násilí.

To je přístup rozumný, který by měl společnost chránit před „hurá optimismem“, ale zároveň nenahánět lid/dav do spárů „fašistů“ či nevyvolávat hony na čarodějnice a frenetické násilí a ničení.

 

 

 

 

 

Kdo není Charlie a proč?

13 led

A je to tady. Ostatně muselo to přijít.
Máme tu hned tři (samozřejmě, že je jich více, ale dovolte „novinářskou zkratku“), kteří nejsou Charlie.

Je suis Charlie byla sponnání reakcí na barbarské vyvraždění redakce Charlie Hebdo. Byla přímou a přirozenou reakcí slušných lidí, kteří ukázali, že neexistuje nic, čím by šlo omluvit, legitimizovat, či snížit oběti vražedného řádění zapálených muslimů. Byla též ukázkovým příběhem o tom, že je naše společnost možná lepší než se na první pohled může zdát, protože v sobě nesla nejen zprávu o pocitu sounáležitosti a úcty, ale zároveň se jednalo o akt odvahy, stali jsme se na malý moment terčem spolu s těmi, kteří už nemohou. Miliony lidí a stovky redakcí po celém světě našly odvahu udělat alespoň gesto, i kdyby bylo naivní.

Co vedlo některé k prohlášení Já nejsem Charlie?

Tomáš Halík není Charlie!
Zjednodušeně řečeno vyčkával až se vše projasní, až uplyne nějaká doba a potom, z tepla své kanceláře sdělil světu, že on Charlie není a ihned pohotově vysvětlil. Jeho postuláty jsou postaveny na třech klíčových sděleních:
1) Je třeba odmítnout nejen islámský extremismus, ale i šíření nenávisti vůči muslimům, islamofobii, xenofobii.
2) Charlie Hebdo byl neslušný časopis, který uráží nejen proroka.
3) Neměli bychom dávat prostor populistickým politikům, kteří na tom sbírají jen laciné body.

Ve vší úctě k panu profesorovi, Je Suis Charlie vzniklo zcela spontánně, bez nutnosti psát stanovy, bez nutnosti cokoliv vykládat, bez nutnosti RACIONALIZOVAT cokoliv, či příliš intelektuálně definovat. Jednalo se především o hnutí srdce o city a soucit, sounáležitost, více než jen chladný kalkul.

Tomáš Halík se mýlí, když se vymezuje proti většině „Je suis Charlie“ a zdůvodňuje to obavou o to, aby nešlo o projev nenávisti vůči muslimům. Prostě zde neexistuje rovnítko mezi neonacistickými bojůvkami, politickými partajemi ale Le Pennová.

A konečně, „Je suis Charlie“ nevymyslel Okamura, jakkoliv by byl jistě rád, kdyby se cokoliv, co kdy pronesl, stalo tak silným… a kdyby to viděl na několika milionech lidí v ulicích jednoho z nejkrásnějších evropských měst.

Halíkova pozice je podobně problematická, jako jeho „úspěšné“ zatažení českých muslimských obcí do pomoci křesťance odsouzené na smrt za to, že opustila islám. Díky jeho angažmá se totiž ÚMO skutečně vyjádřila na podporu této ženy (jež musela rodit v řetězech!), ale když zdůvodňovala, proč si smrt nezaslouží, užila dva argumenty – jednak již křesťankou byla po své matce, takže konvertovat nemohla a současně s ohledem na její výpověď je zřejmé, že je to žena mdlého rozumu, či dokonce duševně nemocná a takové přece muslimové na smrt neposílají. Právě díky Halíkovi tu máme cosi vlčího v rouše beránčím, přičemž v pozadí je to, že ÚMO se nedokázala jasně vyjádřit proti běžné praxi islámu a tak nějak kličkovala, aby vyšla se všema a nikdo se na ni moc nezlobil.

Celý článek Tomáše Halíka o tom proč není Charlie je zde.

Argumentace Tomáše Halíka je ryze intelektuální ekvilibristikou, která se však dopouští něčeho, co je zvrácené, dopouští se totiž zásadní kritiky redakce Charlie Hebdo, čímž by podobně jako čeští muslimové mohl směřovat k dalšímu jejich argumentu: „nedivte se, když tak ubližujete tolika muslimům po celém světě…“. To je však v kontextu událostí Halíka nedůstojné.

Tomáš Halík svým článkem míří na jistou míru naivity a nesprávnosti, či nedobré definice, přičemž mu uniklo, že „Je suis Charlie!“ není otázkou intelektuálního zdůvodňování a rozhodně není žádným projevem neonacismu. Básníci, šašci, novináři ani tvůrci karikatur se nevraždí, i kdyby jejich dílo bylo velmi odporné.

Za zcela zásadní je však třeba uvážit, že právě takoví Halíkové, by mohli přispět k daleko širšímu uplatnění autocenzury v médiích, protože dnes už každý ví, že ho ani francouzská vláda ani ozbrojené síly neubrání, pokud se muslim rozhodne, že urážek proroka bylo dost. A Halík ač je to k nevíře nepochopil, že rozdíl mezi křesťanem a muslimem je v tom, že Ježíš nařídil svým následovníkům nastavit druhou tvář, zatímco islám (i ten umírněný) učí opak.

František Matějka nechce být Charlie, protože… si jde na střelnici zastřílet a bude na teroristy připraven. Co k tomu dodat. Snad jen, doufám, bude rychlejší než všichni ti s těmi automatickými zbraněmi, případně výbušninou naditými vestami a budu doufat, že plán těch teroristů je tak špatný, že nepočítal s osobní přítomností pana Matějky, který je výborně připraven a ukáže nám všem, jak se to tedy dělá…

No a nakonec tu máme Václava Klause, který podporuje Zemana v jeho boji s pražskou lumpenkavárnou. V jeho článku se dozvídáme, že terorismus je důsledkem a nikoliv příčinou. Také se dovídáme, že on byl vždy proti multikulturalismu atp. Nevyjadřuje se sice explicitně, že by nebyl Charlie, ale jak víme, Václav Klaus je vždy entitou nad vším, takže takové věci, jako srdce na hradě, či „Je suis Charlie“, či možnost jakékoliv součásti v čemsi, čemu nevelí, není přípustná a v tom se možná nevědomky s Halíkem podobají. Celý článek zde.

Kdo tedy není Charlie? Pokud bychom vzali Halíka, Matějku a Klause, pak tedy nejsou Charlie, ti kteří:
1) nepochopili, že jsou chvíle, kdy je srdce důležitější než rozum,
2) nepochopili, že jsou chvíle, kdy i špatný vkus, či urážky jsou ničím ve srovnání s temnem, které by mohlo přijít (autocenzura a cenzura),
3) nepochopili, že jsou chvíle, kdy projev lidské sounáležitosti je důležitější, než intelektuální žvanění,
4) vlastní zbraň považují již předem za výhru a tudíž nechápou, že tužka zůstane mocnější než zbraň, navzdory jakékoliv zbrani.

Můj článek na Neviditelném psovi zde.

Pyrrhovo vítězství?

26 srp

Pokud Zeman a Mynář sváděli aboliční článek z amnestie na právníka hradu Hasenkopfa, musí pro ně mít soudní smír hořký nádech.

Bylo prokázáno, že aboliční článek z pera právníka Hasenkopfa nepochází a Hrad musel uznat, že vliv právníka na výslednou podobu amnestie byl nulový. Mynářovi tanečky v posledních hodinách však ukazují, že ztrácí zdravý rozum, nebo to byl právě on, kdo tuto nepravdivou informaci prezidentovi nakukal. Po smíru uzavřeném u soudu je totiž poměrně nešťastné vracet se k předmětu sporu a snažit se opakovat předchozí nepřesná tvrzení.

Je jen škoda, že Hasenkopf k věci nepřistupuje s vyšší dávkou humoru,  což činí dojem, že jde v jeho případě o vítězství Pyrrhovo.

Měl by však slavit, neboť prokázal skutečnost a Zemanův Mynář i Mynářův Zeman museli kapitulovat.

Aboliční článek zhasnul v Česku podruhé a světe div se, obsah tomboly nikdo nevrátil. Jen Klaus s Jaklem asi vědí, co přesně a jak se kolem amnestie událo a pokud šlo při její definici o nerozumnou úvahu, jde o výsledek nabubřelosti, pokud jde o dohodu s vlivovými skupinami, jde o výsledek zločinu.

Debilizace a Ministerstvo školství

6 srp

Marcel Chládek jako ministr školství dosáhne jednoho nesporného primátu, srovnáme-li jej snad se všemi předchozími ministry školství, jeho působení přispěje totiž k DEBILIZACI společnosti. Nepoužívám to ve smyslu hrubého slova, ale jako Františkem Koukolíkem zavedený pojem do oblasti sociologie. *
Marcel Chládek se totiž vyznamenal a historicky zvěčnil následující myšlenkovou turbulencí:

Předpoklad:
U státních maturit neprošla minule pětina až čtvrtina ze všech maturantů!

Chládkovy vize:
a) Vyřešíme to učňovským školstvím a jeho posílením, zavedeme MISTROVSKOU ZKOUŠKU, kterou po nějakém období budou muset vysoké školy vzít v potaz a umožnit takovým mistrům studium na vysoké škole i bez maturity.

b) Vyřešíme to tak, že zavedeme též jednotné přijímací zkoušky na střední školy – tzn. dostane se tam méně a jen těch chytřejších…

První Chládkova úvaha je totálním selháním zdravého rozumu, zatímco v celém západním světě je vzdělávání stále dostupnější (a to nemluvím o středoškolském) a západní společnost se snaží klást na vzdělání a budování vědomostní společnosti velký důraz, Chládkova cesta vede k tomu, že od vzdělání velkou část studentů odstřihneme. Namísto řešení příčiny – a tou je tedy kvalita středoškolského vzdělávání a neschopnost připravit středoškolské pedagogy na nový systém jednotných maturit o několik let dříve, než to propukne naostro, což mimochodem první dvě várky maturantů zle odnesly, jde Chládek cestou pokryteckého obvinění právě oněch maturantů… Tedy ve smyslu: Systém středoškolského vzdělávání (a přípravy k maturitní zkoušce) a samotná zkouška ve vazbě na přípravu jsou zcela v pořádku, jen máme na těch středních školách mnoho inteligenčně nedostatečných…

Těch se zbavíme a hurá, jede se dál.

Chládkova B varianta je totéž, jen je nebezpečnější, neboť je realizovatelná, celkem jednoduše realizovatelná.

Zatímco tedy celý západní svět dělá maximum pro to, aby se většina dětí a mladých lidí mohla pro život vybavit co nejlépe a snaží se jim vzdělání přiblížit a zpřístupnit, Chládek chce (aby zakryl příčiny neúspěchu státních maturit – tou příčinou je mimo jiné politický šlendryán a neschopnost připravit krok B (jednotnou zkoušku) jako logické vyústění kroku A (zásadní změnu středního školství tak, aby byli studenti skutečně dobře připraveni na krok B).

Chládkova teze je nebezpečná skutečným rizikem DEBILIZACE společnosti. Chládek také prokázal, že na místě ministra školství sedí zcela nekompetentní osoba a kozel zahradníkem by byl lepším hospodářem, než on.

Chládek totiž machiavelisticky tvrdí, že pustíme-li na střední školy méně žáků, pak jich méně propadne u maturity z matematiky, obzvlášť zaručíme-li, že se tam dostanou takoví, kteří mají vyšší IQ. To možné je, ale je to protispolečenské a tupé.

Zároveň se jedná o klasický příklad zametení problému pod koberec – chybně připravený systém středoškolského vzdělávání narazil a vydal maturanty nešťastně připravené, či lépe řečeno téměř nepřipravené do soukolí jednotných maturit a pětina až čtvrtina z nich byly spíše obětí, než skutečnou příčinou. Namísto aby tedy Chládek, coby ministr školství přispěl k vyšší kvalitě a lepší přípravě a lepší dostupnosti vzdělání, oblbuje veřejnost svými vizemi, které vedou špatným směrem.

Anebo Chládkovi skutečně skočíme na to, že 20-25% studentů by ze středních škol mělo skončit na učňácích? Národ Komenského bude debilizovat své vlastní děti?

Upřímně: Raději hlasuji pro propuštění takového ministra, než 25% studentů středních škol… Druhý důsledek mi totiž až příliš připomíná komunistickou a před tím nacistickou (a v zásadě jakoukoliv totalitární) snahu vzdělání záměrně odepírat, či ho poskytnout pouze elitám…

A mimochodem, kolik že voličů z řad vysokoškolsky vzdělaných má ČSSD? Aniž bych byl přítelem spikleneckých teorií je zřejmé, že čím nižší vzdělání, tím větší pravděpodobnost, že volič bude mít k SocDem blízko :-).


* František Koukolík, Mocenská posedlost:
„Čím vyšší je míra mocenské závislosti a posedlosti, tím vyšší je potřeba omezit v soutěži o zdroje vliv jiných mocenských elit stejně jako té části populace, jejíž podíl na moci je malý. Obojí se dělá debilizací, jež má řadu podob. Debilizace omezuje bolestnou kognitivní disonanci, vznikající například nesouladem mezi tím, co pozorujeme a chápeme a tím, co tvrdí propaganda. Tak může debilizace propůjčovat pocit harmonie, „světa v pořádku“, jenž je stejně subjektivně reálný, jako je objektivně iluzorní.“

Žralok nebo pejsek?

11 čvn

Kdo je největší zabiják z živočišné říše?
Mezi realitou a mediálním obrazem reality panují značné rozpory.

Ostatně kokosový ořech zabije ročně 15x více osob, než žraloci. Bojíte se kokosového ořechu?

BiggestKillers

Mnichov II

21 úno

Sympatická statečnost proevropské poloviny ukrajinské společnosti narazí na nedostatek prozíravosti a byrokratickou nabubřelost EU.

Bude to Mnichov II?

Obávám se poctivé odpovědi.