Archív | Právo RSS feed for this section

Mladý právník

23 zář

Mladý právník Petr Sojka, který obdržel kladné rozhodnutí o přijetí k doktorskému studiu na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, podal žalobu poté, co mu škola zaslala následně rozhodnutí opačné (nebyl přijat) a omluvu za administrativní pochybení.

Sojka upozorňuje na Zákon o vysokých školách, který stanoví, že návrh na přezkoumání rozhodnutí děkanky může podat pouze uchazeč, nikoliv děkanka, nebo škola.

Zajímavý případ.

Zvítězí nad institucí?

Pokud ano, dosáhne zajímavého úspěchu a prokáže, že nestudoval nadarmo :-).

 

Reklamy

Mlčení

29 srp

25. srpna 1968 sedm neskutečně statečných lidí nepozorovaně proniklo na Rudé náměstí a rozvinulo protestní transparent proti okupaci Československa. Jejich odvaha byla srovnatelná s odvahou těch, co zde stáli s holýma rukama, či molotovovými koktejly proti tankům vojsk Varšavské smlouvy. Na náměstí se k nim připojila osmá zatčená. Postavili se carovi.

Na transparentech tehdy stálo: „Ztrácíme naše nejlepší přátele“ («мы теряем лучших друзей»), „Ať žije svobodné a nezávislé Československo!“ (v češtině), „Hanba okupantům“ («Позор оккупантам!»), „Ruce pryč od ČSSR“ («Руки прочь от ЧССР!»), „Za vaši a naši svobodu“ («За вашу и нашу свободу!»), „Svobodu pro Dubčeka“ («Свободу Дубчеку!»).

45 let po tomto neobvyklém činu, po němž se mezi disidenty vyprávěl vtip „Rok za každou minutu protestu“, se skupinka osmi osob, mezi nimiž nechyběla Natalia Gorbaněvská – účastnice protestu před 45 lety –  rozhodla vzpomenout tehdejší protest. Rozvinuli transparent „Za vaši a naši svobodu“. Na stejném náměstí, jen s jiným carem.

Carové nemají rádi, když se v dosahu Kremlu děje cokoliv, co by nebylo pod oficiální kontrolou. S okupací Československa se to v současném Rusku má tak: Sice se za ni omluvil Gorbačov (SSSR) a později daleko opatrněji i Boris Jelcin (Rusko), ale ten už nezapoměl připomenout, že okupaci podnikl jiný stát, totiž Sovětský svaz, nikoliv Rusko. V současné ruské veřejnosti je jen mizivé procento občanů uvažující proevropsky, nebo chcete-li západním směrem. Pokud carové nemají rádi cokoliv ve svém přímém okolí, co by nebylo pod kontrolou, o to méně mají rádi, když jim kdokoliv připomíná událost, která by mohla 95% občanům způsobit kognitivní disonanci*, nebo snad naznačit, že by boj za svobodu mohl být legitimní dnes, stejně jako před 45 lety.

Rusové skupinku pozatýkali, vyjma Gorbaněvské (77), která zůstala na svobodě, i ji však hrozí tresty.

Jestli občas existují situace, kdy jsou politici užiteční, tato mezi ně patří. Právě v tomto okamžiku je třeba jednat. A co čeští a slovenští politici? Velmi slabá reakce, vlastně mlčení. Před časem jsem psal o chybných postojích premiéra Nečase v kauze Pussy Riot, nicméně současné mlčení vlády, premiéra, prezidenta a dalších představitelů to je ostuda. A ta zbabělost není na místě, pokud osm lidí má odvahu jít do výsostného území cara, které je speciálním zákonem chráněné proti jakémukoliv projevu nekontrolované vůle, neexistuje právo na toto mlčení a to ani kdybychom nebyli v Evropské Unii, v NATO, ani kdybychom právě nesoutěžili Jadernou elektrárnu Temelín, ani kdybychom tu neměli 24 let svobody. Možná i to ukazuje na naprostou jalovost současné politické elity. Podmiňovací způsob Miloše Zeman (pokud – tak bych považoval za velmi nevhodné), nebo ještě slabší reakce na Slovensku, jak se s tím srovnat? Srovnejme to s odvahou matky dvou malých dětí, Gorbaněvskou, a jejím otevřeným dopisem šéfredaktorům bolševického tisku po zatčení v roce 1968**.

Rozdíly dvou akcí (1968 x 2013):

Tehdy protest, dnes připomínka.

Obě akce v nenásilném gandiovském stylu.

V roce 2013 se účastníci ani na vyvýšené místo Rudého náměstí nedostali (ohraženo, hlídáno).

Zatčení bylo prý tentokrát rychlejší.

Chybí tu bolševik.

Nechybí tu car.

Joan Boaz, která byla spolu s Martinem Lutherem Kingem v čele protestů proti aparteidu, věnovala Natalii Gorbaněvské písničku Natalia. Účastnila se také připomínky sametové revoluce, kde Václavu Havlovi a ostatním  hostům zazpívala We shall over come, přičemž nakonec přešla do češtiny (Jednou budem dál). Proč mám tedy ten intenzivní pocit, že tu Václav Havel chybí a že zatím není nikdo, kdo by byl ochoten pojmenovávat fakta a bez ohledu na pragmatický prospěch jasně formulovat a vzchopit se proti absurditě? A jak je možné, že nemáme ambici tu politickou reprezentaci k reakci donutit? To se skutečně politika smrskla na lobistické skupiny grázlíků, pouhé pragmatické hledání ekonomických zájmů a snahu elit zachovat status quo? Opravdu už nejde o žádné ideály, o žádné principy? Pak je třeba alespoň něco dělat, třeba začít působit kognitivní disonanci, tím co říkáme, tím co píšeme, tím co děláme.

*Kognitivní disonance: Stav nerovnováhy, nepříjemných pocitů působených informací, která prokazuje, že náš rámec uvažování je chybný. Stav může být natolik mučivý, že je třeba se s ním vyrovnat. Ve středověku byla jako metoda volena často fyzická likvidace nositele nevyhovující informace, často i pouhých poslů. Ukázalo se však, že to nestačí, neboť fyzická likvidace někdy zažehne plamen mocnější než je původní impuls (Hus – Bratrství: jako duchovní vyústění tribunálu v Konstanz, Hus – Husitství: jako hnutí české šlechty, která se odmítla podrobit absurdnímu rozsudku a podvodu na češích spáchaném a později husitství jako vojenská odpověď, která dokázala odolat všem křížovým výpravám proti Českému královstí často proti přesile 10:1.) Kognitivní disonanci dokáže pouze zhruba 5-10% populace vyřešit otestováním nové informace a v případě její reliability úpravou svého vlastního systému smýšlení. Naprostá většina populace novou informaci, nebo jejího nositele označí za falešnou, chybnou a vytvoří si racionalizaci, která umožní novou informaci popírat (viz osvětimská lež, katyňská lež, Kristus jako rouhač, nebo Hus jako heretik, či Jan Nepomucký jako hrdinská odpověď prezentovaná na shodné úrovni jako Hus, jež měla oslabit vliv a následky nespravedlivé popravy Jana Husa – zde jsou vidět jisté chystřejší propagandistické rysy). U části populace pak dochází k bagatelizaci nové nehodící se informace. U části k agresivní reakci vůči nositeli v krajním případě i chuti eliminovat ho.

** Šéfredaktorům novin: Rudé právo, Unitá, Morning Star, L‘ Humanité,  Times, Washington Post, Neue Zürcher Zeitung, New York Times

Vážený pane šéfredaktore!
Uveřejněte prosím můj dopis o demonstraci na Rudém náměstí v Moskvě dne 25. srpna 1968, neboť jsem jediná její účastnice, která zůstala na svobodě.
Demonstrace se zúčastnili: Konstantin Babinskij – jazykovědec, Larisa Vagerezová – filoložka, Pavel Litvinov – fyzik, Viktor Fajneberg – theoretik umění, Vadim Delone – básník, Vladimír Dremluga – dělník, Natalia Germanosvka* – básnířka.
V poledne o 12 hodině jsme si sedli na zábradlí na Lobném místě a rozvinuli jsme transparenty “ Ať žije svobodné nezávislé Československo“ (česky), „Hanba okupantům“, „Ruce pryč od ČSSR!“ „Za vaši i naši svobodu“ Téměř vzápětí se ozval hvízdot a ze všech konců náměstí se k nám rozeběhli pracovníci státní bezpečnosti v civilu  – očekával se příchod čs. delegace do Kremlu – proto tam měli službu. Běželi k nám s výkřiky: „To jsou všechno židáci! Bijte protisovětské živly!“ Seděli jsme klidně, ani jsme se nestavěli na odpor. Vytrhli nám z rukou transparenty, Viktoru Fajnbergovi rozbili tvář do krve a vyrazili mu zuby, Pavla Litvinova bili do tváře těžkou aktovkou, mně vytrhli z ruky čs. vlajku, rozlámali ji, křičeli na nás: „Rozejděte se! Spodina!“ Ale my jsme seděli dál. Za několik minut přijela auta. Vehnali nás do nich všechny, kromě mne. Měla jsem sebou 3 měsíčního synka, proto mne hned nevzali, seděla jsem pod Lobným místem ještě asi 10 minut.  V autě mne bili. Spolu s námi zatkli ještě několik lidí z davu, kteří se shlukli okolo nás a projevovali nám sympatie – propustili je až pozdě večer. V noci provedli u nás všech zatčených domovní prohlídky pod záminkou, že jsme skupinovými akcemi hrubě porušili veřejný pořádek. Jeden z nás, Vadim Delone, byl již před tím podmínečně odsouzen, podle stejného paragrafu, pro účast na demonstraci 22. ledna 1967 na Puškinově náměstí. Po prohlídce mne pustili, pravděpodobně proto, že mám na starosti 2 malé děti.
Předvolávají mne jako svědkyni. Odmítám odpovídat o organizaci demonstrace, neboť to byla tichá demonstrace, že jsme alespoň na chvíli mohli ukázat, že ne všichni občané našeho státu souhlasí s násilím, které se páchá jménem sovětského lidu. Doufáme, že se o tom sovětský lid dozvěděl nebo dozví. A víra, že Češi a Slováci při pomyšlení na sovětské lidi nebudou myslet jen na okupanty, ale také na nás, ta víra nám dodává sílu a odvahu.
28. srpna 1968
Natalie Germanovska***
(Lobnoje místo – místo vyvýšené před Kremlem)   
*** Zkomolenina jména

Litera zákona

13 dub

Mladý soudce Šott možná rozsekl jeden z velkých sporů dvou velkých ideí. Možná nevědomky vyřešil spor o ducha a literu zákona. Jeho precizní rozsudek a houževnatá snaha dojít ke skutečnému smyslu, obsahu a realitě je nejen zábleskem světla, ale ukrývá se v něm mnohem více.   Mnoho komentářů se bude věnovat vybraným detailům a pak i samotným rozsudkům. Z jiného úhlu:

České právo je pozitivistické. Je docela možné, že byl Vít Bárta odsouzen v tomto slova smyslu poněkud podivně, rozhodně překvapivě. Nejvtipnější příběh zakletý v rosudku se týká samozřejmě Škárky. Obsahuje v sobě vítaný moment potvrzení biblického „kdo jinému jámu kopá…“ a do určité míry i starozákonního a římského přísného posuzování křivého svědectví, či podvodu v úmyslu dosáhnout újmy jiné osobě. Rozsudek je to v každém slova smyslu   o d v á ž n ý   , netradiční, kreativní a možná na něj někteří soudci nebudou hledět s nadšením.

Rozsudek je však tak blízko skutečnosti (a toho co beze vší patetičnosti nazýváme spravedlností), že se vynořuje myšlenka dávno zasunutá – myšlenka na spor dvou mužů a ideí – spor o ducha zákona a literu zákona.

To co nás ve skutečnosti nyní naplňuje radostí je totiž právě ten dotek ducha zákona.

Soudce Šott totiž prokázal, že litera zákona nemusí být zcela v rozporu s duchem zákona. Možná nevědomky vyřešil ten divný spor, když ukázal, že se nejedná o buď-anebo situaci. Obratně zacházel s literou zákona a při tom citlivě vnímal ducha zákona, vystihl navíc příběhy, příběhy zrádců, příběh podvodníka a příběh poněkud nadutého úplatkáře, příběh podivné strany, avšak v kontextu českých reálií.

Smutnou ironií však je, že na lavici obžalovaných seděl ten nejméně špatný z nich (v tom smyslu, že alespoň uplácel svými penězi).

Jeho divadelní ansábl se loučí, on také, jen ty opravdu velké bestie zústávají…

Tři otázky?

25 úno

Je toto opravdu společensky nebezpečné?

A skutečně si přejeme, aby RomanTýc seděl natvrdo, zatímco tuneláři, zkorumpovaní magisterší a ministerští úředníci a jiné krysy požívají naprosto nemístné ochrany našeho systému?

A neneseme část viny, pokud nic neděláme?

Karl Jaspers by nám na třetí otázku odpověděl snadno, ale odpověď by se nám nelíbila.

Vše je v souladu s naším právním řádem. A co spravedlnost, chtělo by se křiknout.