Tag Archives: autocenzura

Selhání médií?

9 led

Co Čech, to muzikant.

Co Čech, to znalec médií.

Selhání německých médií v případě silvestrovského násilí na ženách komentuje kde kdo.

Nejznámějším pohledem (a řekněme „halo efektem“) je pohled přes povinnost novinářského cechu, tedy, mám-li informaci, která je ověřená, musím ji publikovat.

Touto optikou pak zní nejrůznější rozhořčené reakce.

Pokud věc uvážíme pohledem masové a sociální komunikace, přihlédneme k poznatkům psychologie, jistým zásadním rizikům a etického sporu – za ten pro tento případ označím dilema mezi „etikou smýšlení“ a „etikou důsledku“, řeší každý novinář poměrně složitou situaci.

Ten kdo médiím rozumí trochu více, ví, že se svět médií změnil po událostech z 2. března 1991, kdy policisté v americkém Los Angeles brutálně zbili Rodney Kinga, který je ve skutečnosti neohrozil. Záznam z videa zveřejnila média. Brutální nespravedlnost skutečně spáchaná „muži zákona“ vyvolala doslova bouři.

Rodney King nakonec svá těžká zranění včetně proražené lebky přežil a zemřel až po 11 letech (za ne zcela objasněných okolností), nicméně Los Angeles vzplanulo – a to doslova.

Škody na majetku překročily neuvěřitelnou miliardu dolarů. Bylo zraněno 2400 osob a zemřelo 58 lidí. Situaci se podařilo zklidnit až vojenským zásahem Národní gardy, která do města vrátila pořádek.

Od té doby si každý svéprávný žurnalista klade otázku, zda stačí postupovat optikou etiky smýšlení: tzn. mám dobré úmysly, mám ověřené informace, mojí povinností je publikovat, nebo zda je na místě postupovat s uvážením možných důsledků, tedy optikou etiky následku –  pokud by zveřejnění znamenalo možnost tisíců zraněných, desítek mrtvých, masové nepokoje a závratné škody, je třeba věc uvážit a informace, či jistou formu informací nepustit hned, nebo vůbec?

Německá média selhala, zpoždění bylo totiž příliš velké a co je horší, v době prodlevy dala prostor pro část propagandy, jejímž cílem bylo udržet situaci pod kontrolou a nepřilévat do ohně, když tvrdila, že se násilí dopustili převážně Afričané.

Je třeba však přihlédnout k faktu, že situace žurnalisty není jednoduchá, rizika jsou obtížně předpokládatelná, napětí ve společnosti se dramaticky zvyšuje a míra xenofobie stoupá na úroveň, která dnes může připomínat antisemitismus v Evropě ve třicátých letech. I proto je možné tuto chybu německých médií přičíst spíše snaze nedopustit se „hašení benzinem“, než nějaké záměrné cenzuře.

Pokud si dilema novináře chcete přiblížit, představte si, že držíte páku na výhybce a víte, že se řítí vlak, který na koleji A zabije dva dospělé a dvě děti, na koleji B zabije 58 osob a zraní 2400. Existuje v tom případě dobré řešení? Ne, jedno je pouze méně špatné…

Nejmodernějším přístupem je kombinace etiky smýšlení a etiky novinářského cechu, tzn. zveřejňovat ověřené informace a důsledky zveřejněných informací se zabývat jen v oblasti FORMY, nikoliv obsahu. Tzn. informovat pravdivě, stroze a za určitých okolností cenzurovat multimediální obsah, jehož dopady na populaci mohou probudit extrémní vášně, nenávist a násilí.

To je přístup rozumný, který by měl společnost chránit před „hurá optimismem“, ale zároveň nenahánět lid/dav do spárů „fašistů“ či nevyvolávat hony na čarodějnice a frenetické násilí a ničení.

 

 

 

 

 

Reklamy

Kdo není Charlie a proč?

13 led

A je to tady. Ostatně muselo to přijít.
Máme tu hned tři (samozřejmě, že je jich více, ale dovolte „novinářskou zkratku“), kteří nejsou Charlie.

Je suis Charlie byla sponnání reakcí na barbarské vyvraždění redakce Charlie Hebdo. Byla přímou a přirozenou reakcí slušných lidí, kteří ukázali, že neexistuje nic, čím by šlo omluvit, legitimizovat, či snížit oběti vražedného řádění zapálených muslimů. Byla též ukázkovým příběhem o tom, že je naše společnost možná lepší než se na první pohled může zdát, protože v sobě nesla nejen zprávu o pocitu sounáležitosti a úcty, ale zároveň se jednalo o akt odvahy, stali jsme se na malý moment terčem spolu s těmi, kteří už nemohou. Miliony lidí a stovky redakcí po celém světě našly odvahu udělat alespoň gesto, i kdyby bylo naivní.

Co vedlo některé k prohlášení Já nejsem Charlie?

Tomáš Halík není Charlie!
Zjednodušeně řečeno vyčkával až se vše projasní, až uplyne nějaká doba a potom, z tepla své kanceláře sdělil světu, že on Charlie není a ihned pohotově vysvětlil. Jeho postuláty jsou postaveny na třech klíčových sděleních:
1) Je třeba odmítnout nejen islámský extremismus, ale i šíření nenávisti vůči muslimům, islamofobii, xenofobii.
2) Charlie Hebdo byl neslušný časopis, který uráží nejen proroka.
3) Neměli bychom dávat prostor populistickým politikům, kteří na tom sbírají jen laciné body.

Ve vší úctě k panu profesorovi, Je Suis Charlie vzniklo zcela spontánně, bez nutnosti psát stanovy, bez nutnosti cokoliv vykládat, bez nutnosti RACIONALIZOVAT cokoliv, či příliš intelektuálně definovat. Jednalo se především o hnutí srdce o city a soucit, sounáležitost, více než jen chladný kalkul.

Tomáš Halík se mýlí, když se vymezuje proti většině „Je suis Charlie“ a zdůvodňuje to obavou o to, aby nešlo o projev nenávisti vůči muslimům. Prostě zde neexistuje rovnítko mezi neonacistickými bojůvkami, politickými partajemi ale Le Pennová.

A konečně, „Je suis Charlie“ nevymyslel Okamura, jakkoliv by byl jistě rád, kdyby se cokoliv, co kdy pronesl, stalo tak silným… a kdyby to viděl na několika milionech lidí v ulicích jednoho z nejkrásnějších evropských měst.

Halíkova pozice je podobně problematická, jako jeho „úspěšné“ zatažení českých muslimských obcí do pomoci křesťance odsouzené na smrt za to, že opustila islám. Díky jeho angažmá se totiž ÚMO skutečně vyjádřila na podporu této ženy (jež musela rodit v řetězech!), ale když zdůvodňovala, proč si smrt nezaslouží, užila dva argumenty – jednak již křesťankou byla po své matce, takže konvertovat nemohla a současně s ohledem na její výpověď je zřejmé, že je to žena mdlého rozumu, či dokonce duševně nemocná a takové přece muslimové na smrt neposílají. Právě díky Halíkovi tu máme cosi vlčího v rouše beránčím, přičemž v pozadí je to, že ÚMO se nedokázala jasně vyjádřit proti běžné praxi islámu a tak nějak kličkovala, aby vyšla se všema a nikdo se na ni moc nezlobil.

Celý článek Tomáše Halíka o tom proč není Charlie je zde.

Argumentace Tomáše Halíka je ryze intelektuální ekvilibristikou, která se však dopouští něčeho, co je zvrácené, dopouští se totiž zásadní kritiky redakce Charlie Hebdo, čímž by podobně jako čeští muslimové mohl směřovat k dalšímu jejich argumentu: „nedivte se, když tak ubližujete tolika muslimům po celém světě…“. To je však v kontextu událostí Halíka nedůstojné.

Tomáš Halík svým článkem míří na jistou míru naivity a nesprávnosti, či nedobré definice, přičemž mu uniklo, že „Je suis Charlie!“ není otázkou intelektuálního zdůvodňování a rozhodně není žádným projevem neonacismu. Básníci, šašci, novináři ani tvůrci karikatur se nevraždí, i kdyby jejich dílo bylo velmi odporné.

Za zcela zásadní je však třeba uvážit, že právě takoví Halíkové, by mohli přispět k daleko širšímu uplatnění autocenzury v médiích, protože dnes už každý ví, že ho ani francouzská vláda ani ozbrojené síly neubrání, pokud se muslim rozhodne, že urážek proroka bylo dost. A Halík ač je to k nevíře nepochopil, že rozdíl mezi křesťanem a muslimem je v tom, že Ježíš nařídil svým následovníkům nastavit druhou tvář, zatímco islám (i ten umírněný) učí opak.

František Matějka nechce být Charlie, protože… si jde na střelnici zastřílet a bude na teroristy připraven. Co k tomu dodat. Snad jen, doufám, bude rychlejší než všichni ti s těmi automatickými zbraněmi, případně výbušninou naditými vestami a budu doufat, že plán těch teroristů je tak špatný, že nepočítal s osobní přítomností pana Matějky, který je výborně připraven a ukáže nám všem, jak se to tedy dělá…

No a nakonec tu máme Václava Klause, který podporuje Zemana v jeho boji s pražskou lumpenkavárnou. V jeho článku se dozvídáme, že terorismus je důsledkem a nikoliv příčinou. Také se dovídáme, že on byl vždy proti multikulturalismu atp. Nevyjadřuje se sice explicitně, že by nebyl Charlie, ale jak víme, Václav Klaus je vždy entitou nad vším, takže takové věci, jako srdce na hradě, či „Je suis Charlie“, či možnost jakékoliv součásti v čemsi, čemu nevelí, není přípustná a v tom se možná nevědomky s Halíkem podobají. Celý článek zde.

Kdo tedy není Charlie? Pokud bychom vzali Halíka, Matějku a Klause, pak tedy nejsou Charlie, ti kteří:
1) nepochopili, že jsou chvíle, kdy je srdce důležitější než rozum,
2) nepochopili, že jsou chvíle, kdy i špatný vkus, či urážky jsou ničím ve srovnání s temnem, které by mohlo přijít (autocenzura a cenzura),
3) nepochopili, že jsou chvíle, kdy projev lidské sounáležitosti je důležitější, než intelektuální žvanění,
4) vlastní zbraň považují již předem za výhru a tudíž nechápou, že tužka zůstane mocnější než zbraň, navzdory jakékoliv zbrani.

Můj článek na Neviditelném psovi zde.