Tag Archives: Klaus

Pyrrhovo vítězství?

26 srp

Pokud Zeman a Mynář sváděli aboliční článek z amnestie na právníka hradu Hasenkopfa, musí pro ně mít soudní smír hořký nádech.

Bylo prokázáno, že aboliční článek z pera právníka Hasenkopfa nepochází a Hrad musel uznat, že vliv právníka na výslednou podobu amnestie byl nulový. Mynářovi tanečky v posledních hodinách však ukazují, že ztrácí zdravý rozum, nebo to byl právě on, kdo tuto nepravdivou informaci prezidentovi nakukal. Po smíru uzavřeném u soudu je totiž poměrně nešťastné vracet se k předmětu sporu a snažit se opakovat předchozí nepřesná tvrzení.

Je jen škoda, že Hasenkopf k věci nepřistupuje s vyšší dávkou humoru,  což činí dojem, že jde v jeho případě o vítězství Pyrrhovo.

Měl by však slavit, neboť prokázal skutečnost a Zemanův Mynář i Mynářův Zeman museli kapitulovat.

Aboliční článek zhasnul v Česku podruhé a světe div se, obsah tomboly nikdo nevrátil. Jen Klaus s Jaklem asi vědí, co přesně a jak se kolem amnestie událo a pokud šlo při její definici o nerozumnou úvahu, jde o výsledek nabubřelosti, pokud jde o dohodu s vlivovými skupinami, jde o výsledek zločinu.

Reklamy

Prof. Václav Pavlíček: Ústava porušena

19 led

Pokud bychom na chvilku odfiltrovali politikum – a plácnutí do vody ze strany opozice v podobě pokusu odvolat Nečasovu vládu, mohli bychom se věnovat kvalitě argumentace.

Prof. Václav Pavlíček, odborník na ústavní právo, které vyučuje na Univerzitě Karlově, řekl 17. ledna v pořadu České televize, volně cituji:

„Vláda rozhoduje ve sboru. Premiér kontrasignuje jménem vlády. Ústava byla porušena.“ Vyvodil to z několika prohlášení členů vlády, že totiž amnestie nebyla vládou vůbec projednána.

Předseda Ústavního soudu Rychetský si sice politicky rýpnul do protistrany, nicméně poměrně věrohodně doložil, že premiér podepisovat nemusel a obhajovat se jakýmsi údajným zvykovým právem automaticky prezidentovi podepsat cokoliv, nemá oporu ani v té historické tradici.

Argumentace Petra Nečase o tom, že podepsat musel, či měl, je tedy mírně řečeno nepřesné. Argumentace o kontrasignaci ze strany Petra Nečase je nepřesvědčivá.

Amnestie

4 led

Jaká byla Havlova amnestie ve srovnání s Klausovou?

Havlova amnestie jakkoliv byla kritizována se ani náznakem nedá srovnávat s novoročním dárečkem od Klause. Měla v sobě ideál, naivitu ale i naději na lepší svět. Z epochy represe jsme se posunuli do svobody, mnozí z tehdejších vězňů ji pak zakusili doslova, fyzicky.

Dvacetileté výročí rozpadu Československa není v Česku událostí pro nějakou epochální oslavu. Řada lidí ji vnímá na české straně spíše s určitým smutkem. Jakákoliv velká gesta v upomínku ROZPADU jsou trapná a umělá, trochu podobně jako stání u pomníčků v pionýrské éře při každé konstruované příležitosti.

Klaus podlehl opět svému narcismu – oslavuje pseudosvátek a sám sebe, chybí snad již jen velká jezdecká socha hrdinovi, který dosáhl rozdělení Československa, tedy vznik Česka.

Pokud v historii docházelo k tomu, že elita začala ztrácet legitimitu a vypracovaný systém se svými byrokratickými pravidly začal postupně ničit sám sebe, předcházela jeho zřícení snaha zastřít skutečnost. Když jsem jako patnáctiletý kluk poslouchal rušený a jen místy srozumitelný fejeton Svobodné Evropy na téma „Umírající kobyla KOPE kopyty“, nevěřil bych, že se mi tento fejeton vybaví po více než dvaceti letech svobody a v demokracii a nebudu při tom mít na mysli bolševiky.

Když mizí legitimita (ve smyslu morálního práva), autorita se obvykle uchyluje k silovému řešení. První na koho při tom útočí jsou kacíři, heretici. Nejprve, aby je umlčela, když už to nejde, tak alespoň pro výstrahu.

Klausův novoroční projev jako by připomínal ony časy temna, jak středověkého, tak toho bolševického: „Materiálně žijeme ve stavu, jaký žádná z generací našich předků nepoznala. Již několik let však přešlapujeme na místě, což lidé cítí a různí našeptávači špatných nálad a namyšlení samozvaní spasitelé se toho snaží využít pro své cíle.“

To vychází z úst prezidenta Klause, který se stal mistrem ve využívání systému pro prospěch svůj a svého okolí. Varuje, že by se mohl vynořit někdo, kdo by se o něco tak odporného (jako je využít systém ve svůj prospěch) mohl pokusit.

Klaus má sympatie k šikovným (Janoušek, Bém, Bárta, Kellner, Martin Roman a dalo by se pokračovat…) a zřejmě jsou to sympatie oboustranné.

Je v této zemi někdo, kdo více než Klaus dokázal systém přes 20 let využívat pro své cíle? Jaký majetek měl Klaus a jeho rodina v roce 1989 a jaký má dnes?

Václav Klaus korupci dlouhodobě bagatelizuje, ztratil schopnost argumentovat. Zintenzivňuje své ataky vůči médiím, pisálkům, obecně svým odpůrcům.

Demokracii však neškodí ani pisálkové, ani média, ale jejich eliminace.

Rozdíl mezi Havlovou a Klausovou amnestií je ideál. Zatímco v prvním případě to byl akt skoncování s represivním režimem, symbol, právní akt podobný tisícileté tradici jubileí s propouštěním otroků a vězňů, kteří spáchali méně závažné trestné činy v židovsko-křesťanském pojetí, v druhém případě se jedná o frašku, která buď vznikla z hlouposti (nebo souhry hloupých náhod), nebo jako chladný kalkul korupčníků. Bez ohledu na příčinu je Klausova amnestie dalším prvkem rozkladu.

Klaus opomíjí, že legitimita nepochází z jediného zdroje = volby lidu (Klaus se zaštiťuje především tím, že „jsem zvolen = jsem legitimní“, zatímco kdokoliv „nevolen = bez legitimity“). Chybou této úvahy je omezená možnost lidu v demokracii po volbě ovlivňovat další skutečnosti. Proto zde nastupuje nezbytnost úcty a odpovědnosti, snahy dosahovat nikoliv práva, ale spravedlnosti, zušlechtění, směřování ke oné transcendenci.  Nad tím však Klaus vždy „zdvihal obočí“.

Klaus byl v roli prezidenta skvělým manažerem, lepším než Havel. Stal se technologem moci, mistrem zákulisních her. Podlehl příliš mnoha pokušením a jeho odcházení se od Havlova diametrálně liší. Zatímco je nepředstavitelné, že by za Havla v kriminálu byli provokatéři jako Roman Týc a Roman Smetana a na druhé straně by korupce a mafiánské praktiky zůstaly nekomentovány. Klaus se největšímu problému této země – totiž míře korupce – jen vysmívá a novoročním projevem dal těm lepším a poctivějším facku na rozloučenou.

Amnestií pak ukázal, jak funguje svět dle Klause.

Vybavuje se mi scéna z Pána prstenů, kdy destruktivní správce, hrající si na legitimního krále, běží hořící k okraji pevnosti, a v českém překladu, nepřesně obsahujícím slovní hříčku, Gandalf praví: „Tak odchází Denethor, syn Ecthelionův.“

Dusno a blbá nálada

30 říj

9. prosince 2007 – „Chovali jsme se jako primusové, premianti, či rozmazlení jedináčci, kteří mají právo povyšovat se nad jiné a všechny poučovat.“ Václav Havel

28. října 2012 – „Vše, co je se státem spojeno, je dnes a denně zpochybňováno a zesměšňováno médii a na ně napojenými intelektuálskými a lobystickými skupinami lidí, kteří nejsou svázáni žitím a každodenní poctivou prací v produktivní sféře ekonomiky, a proto na to mají čas a prostředky. Slabý stát jim k tomu dává obrovskou příležitost.“

Dusno a blbá nálada jako důsledek šťourů v internetových diskuzích? Těžko.

Dusno a blbá nálada jako důsledek ufňukaných novinářů? Těžko.

Stáváme se lepšími ostrou kritikou ostatních – tady souhlas, určitě nestáváme.

Stali bychom se lepšími, kdybychom mlčeli? Máme tady normalizaci.

Klaus ve svém posledním projevu k 28. říjnu nepřekvapil. Přál by si svět s více pozitivně motivovanými novináři, s ódou na Klause píšícími blogery, s nadšenými internetovými diskutéry.

Srovnáme-li oba výše zmíněné výroky, který z nich je prodchnut arogancí? 

Nechyběla Klausovi v projevu 28. října 2012 jedna drobnost? Ale chyběla – korupce!

A neopomenul náhodou, že už zase zavíráme šašky (Roman Týc) a lidi zhnusené politiky – řidiče autobusu malujícího tykadla politikům (Roman Smetana), zatímco se gauner (do třetice Roman – tentokrát  Janoušek) prohání v Porsche Cayenne více než 200 dní poté, co v silné opilosti naboural, ujel od nehody, přejel ženu a utíkal policii?

A píšu to, abych se cítil lepší? Ne. Znám své kostlivce ve skříni lépe než kdokoliv jiný. Ale mlčet je zlo. A alibisticky obviňovat národ z dusna a blbé nálady, nebo novináře, to jde za hranici nevkusu.

Klaus tentokrát poněkud přestřelil a jeho rétorika nemá daleko od bolševických papalášů, kritici totiž dle něj: „…nejsou svázáni žitím a každodenní poctivou prací v produktivní sféře ekonomiky, a proto na to mají čas a prostředky.“ Tento pradávný kvaziargument = podívejte se na nositele, používal bolševický zlořád třeba v procesu s Plastic People a dalšími stovkami umělců, členů podzemních náboženských skupinek, nebo politických odpůrců. A Klaus, který postráda adorování se uchyluje k témuž. Na místo, aby se zamýšlel nad příčinou, snaží se potlačit důsledek.

Občanská společnost vyžaduje zcela jiný přístup a Václav Klaus opět potvrdil, že je přítelem těch „nahoře“ a pohrdá těmi „dole“. A novinářům, kteří mají odvahu zastat se těch dole vzkázal, že jsou sebrankou, která ničí demokracii a působí rozvrat. Tak se choval husákovský režim.

Václav Klaus si chtěl svým projevem postavit pomník, bylo to však příliš znát a navíc se nezeptal, jestli takový pomník chceme. Smutná tečka, po které přetrvává pachuť v ústech.

Doufejme, že novináři neupadnou do letargie oposmlouvy a nenechají se vylekat silnými, ale chladně kalkulovanými slovy, která přicházejí z Hradu.

Zdroje:

http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/plne-zneni-projevu-prezidenta-vaclava-klause-pri-udileni-statnich-vyznamenani-28-rijna-2012–1129273

http://zpravy.idnes.cz/pravda-a-laska-blba-nalada-havlova-slova-ktera-vstoupila-do-historie-115-/domaci.aspx?c=A111218_143850_domaci_js

Omyl elit

11 říj

Když prezident mluví o atentátu a následně interpretuje celý akt za jednání směřující proti systému, není jeho postřeh úplně přesný.

Jakkoliv je čin střelce zavrženíhodný, duši sociologa celá situace nadchne.

Pohled první – Vůdce a sekta

Pokud Klaus mluví o útoku na systém, má pravdu jen částečně. Definuje sama sebe coby systém, přirozeně systém dobrý, zdravě sebevědomý a s kladnými vlastnostmi. Tento konstrukt mu umožňuje osoby s opačným názorem a dokonce i osoby nejisté a pochybující označit negativně. Osoby se systémem bojující za teroristy. Podobných triků se dopouštěla Svatá inkvizice, totalitární systémy a v zásadě všechny moderní sekty – ztotožnění konkrétního aparátu, nebo dokonce osoby s ideálem totiž zjednodušuje možnost likvidovat oponenty. Činí z nich heretiky. Takže udělat automaticky rovnítko mezi chybným jednání a z toho odvodit zaškatulkování na nepřítele systému je zavádějící.

Pohled druhý – kognitivní disonance

Stav kognitivní disonance může způsobit jakékoliv zjištění, které byť by bylo pravdivé, nelze napasovat do mentálního systému. Kognitivní disonanci je tedy možné přirovnat k jakémukoliv i fyziologickému stavu ztráty vyrovnanosti – homeostázy – například zimě při nedostatku oblečení, žízni v horkém dni, hladu. Organismus se v automatickém režimu snaží dosáhnout zpět vyrovnanosti (homeostázy). V případě, že nová informace zásadně nabourá vnitřní systém jedince, existuje jen několik možností, jak organismus může reagovat. Jednou z nich, které je schopno zřejmě méně než 5% populace, je prozkoumání nové informace, zasazení do vlastního systému a oprava omylu. Daleko častější reakcí je podvědomé potlačování nové informace ve snaze ubránit vlastní systém. Další z možných reakcí je snaha napadnout buď samotné nové (nehodící se) zjištění, případně jejího nositele (ve středověku tak oblíbené usekávání hlav poslů, či upalování kacířů).

Zbavit se příčiny kognitivní disonance pomocí likvidace oponenta, či napadení obsahu však není z principu tím nejlepším řešením. Umlčením oponentů žádný systém pravdu nezískal. Argument, že s teroristy se nevyjednává, zde neplatí, neboť nebyl spáchán atentát. Útok ano, atentát ne.

Pohlede třetí – odraz stavu společnosti?

Prezident se nechal slyšet, že šlo o politický čin a odraz stavu společnosti. To je pravdivé jen zpola. Pokud uvažujeme o „odrazu stavu společnosti“ je nezbytné připustit několik faktů:

a) nejedná se o atentát (cílem nebyla smrt, ani vážná újma prezidenta),

b) „atentátník“ byl ochoten zemřít s plastovou pistolkou v ruce – tzn. ač nechtěl (a nemohl) vraždit, byl připraven zemřít,

c) „atentátník“ není teroristou v pravém slova smyslu a jeho čin může být s ohledem na předchozí body spíše voláním o pomoc.

Zjevně zde mohou probíhat podobné mentální procesy, jako u demonstrační sebevraždy, jejímž cílem také není smrt, ale snaha získat pozornost, dovolat se pomoci.

Nabízí se otázka, zdali onen zavrženíhodný čin, nemá některé příznivé důsledky? Dojde k reorganizaci ochranky prezidenta, což mu v budoucnosti může prospět. Otevře se diskuzu, která ač nepříjemná může mít dobrý důsledek – například lepší sebereflexi, či drobné zlepšení systému. Ostatně kacíři obvykle systém zušlechťovali, byť za cenu vlastního utrpení. Otázka, která vzbudí kognitivní disonanci elitám: Neztrácejí elity díky vlastnímu jednání morální právo na výsadní postavení (či právo vládnout)? Nepoškozují systém spíše arogantní elity, než hereze?

To co Klaus mylně přirovnává k útoku na samotný systém (rozuměj ne-špatný systém), je možné číst v jiném kontextu – jako obžalobu elit, Klause nevyjímaje. V tomto smyslu Klaus skutečně představuje prototyp.

Není základním omylem současných elit pocit, že stojí nad zákonem? Že mohou více, než ostatní? Že mají jakási práva navíc?

A není naprostým selháním elit, že zatímco Roman Janoušek po úmyslném přejetí ženy nepřijde ani o řidičský průkaz a Lessyho náměstek Husák je sesazen, aby byl v tichosti Lessym instalován na vysoký manažerský post, sedí Roman Týc v žaláři za destruování systému? Není skutečným problémem, že se Klaus zpronevěřil slibu, že bude prezidentem všech, zatímco se stal kamarádíčkem „těch nahoře“, bez schopnosti zastat se „těch dole“? Není skutečným problémem, že Klaus nenajde důvod, proč použít milost pro Romana Smetanu, tykadlového řidiče, jehož dostal před soud nedostatek zdravého rozumu ODS a který byl souzen Íčkovou (Ivan Langer) ženou, jež z důvodu ztráty zdravého rozumu nenašla důvod označit se za podjatou, čímž se sama naservírovala v absurdní inscenaci veřejnosti?

Jedna sociologická studie uvedla, že s výší společenského statusu roste také ochota k nepoctivému jednání, nikoliv jako důsledek řešení dilematu, ale přímo jako důsledek přecenění vlastních nároků. Vtipně shrnula: Jdete-li po přechodu, pak čím dražší auto se přechodu blíží, tím větší pravděpodobnost je, že vás zabije.

Omylem současné české elity – zejména té politické (a je jedno, jestli jde o Grosse, Paroubka, Topolánka, Bártu, Klause, Janouška, Dalíka, Rittiga, Šloufa…) je neschopnost pochopit sebevražednost svého počínání.

A jestliže se jednoho dne chopí příležitosti nějaký extremista, pak to nebude kvůli dělníkovi střílejícímu plastové kuličky, ale kvůli tomu, že si elity podřízly větev a ztratily soudnost.

Systému nikdy neškodí více hereze, než korupce. A hony na čarodějnice vždy jen odpoutávaly pozornost od skutečných problémů. Podobně dnes není dělník střílející plastové kuličky nepřítelem systému, ani řidič autobusu malující tykadla nepůsobí škodu, stejně jako Roman Týc svými postavičkami na semaforech neohrožuje systém. Systém je destruován elitami.

Použit obrázek z článku LN – zde.