Tag Archives: korupce

Spolužačka Jana

15 čvn

Nagyová: cílevědomá, pracovitá, ambiciózní. Ve výtahu směrem k „elitám“ se ale zbláznila. Opila se představou o své velikosti („vrchní ředitelka“) a zmýlila se v odhadu toho, co jí může projít.

Přesto se média mýlí, když ji označují za velkou rybu. Ve skutečnosti vždy byla pouze tou lepší sekretářkou. (Janoušek, Rittig a Hrdlička ve vazbě nejsou).

Problém není v tom, že spolužačka ztratila na své cestě vzhůru soudnost, ale v tom, že selhaly kontrolní mechanismy demokratického státu a dokonce i kontrolní mechanismy vojenské zpravodajské služby.

To vše je však jen odrazem míry klientelismu a korupce, které se zcela vymkly kontrole.

Nečas pak zaplatí (ač se i snažil) za politiku appeasementu, za toleranci zla (Michálek x Drobil, Bém x Janoušek, Klaus x Janoušek, ODS x Rittig, ODS x Hrdlička). Nečas totiž jednal mnohdy v naprostém rozporu se svým mediálním obrazem pana Čistého, který bojuje proti kmotrům. Vybral si mír s kmotry i vzbouřenci a tím se dostal do situace Chamberlaina, kterému Winston předpověděl (zjevně podrážděn tolerancí zla v Mnichově): „Volili jsme mezi hanbou a válkou. Zvolili jsme hanbu, budeme mít válku.“

A Nečas kmotry nezvládl, podobně jako nezvládl Janu. Končí jako karikatura a to i přes skutečnost, že byl asi nejméně špatným premiérem od roku 89.

Reklamy

Blažek: Berka se soudcem nestane a k penězům se nedostane

17 led

Pavel Blažek uvedl, že amnestovaný soudce Berka se automaticky soudcem nestane a bude se muset soudit.

Zároveň uvedl, že ani peníze, zhruba 5 milionů korun, nedostane automaticky bez soudu.

Pokud má kouska cti v těle, pak se soudit vůbec nebude, alespoň dle Blažka.

Sympatický výrok.

Není ale logickou chybou předpokládat čest, známe-li gangsterské praktiky Berky a jeho gangu?

Etika smýšlení nebo etika důsledku?

16 led

Otázka se prolíná několika disciplínami, zasahuje oblast filosofie, logiky, etiky a mnohé další. Je zajímavá neexistencí jediné odpovědi.

Zjednodušeně: Je správné říci (publikovat) vždy co si myslím, nebo vždy co je pravda, bez ohledu na důsledky? Nebo je – i pokud to myslím upřímně (nikoliv jako Standík Grossů) – nutné zvažovat důsledky, které může mít sdělení informace?

Klasická modelová situace – odvysílání získaného záznamu náhodného chodce z Los Angeles v roce 1991. Po automobilové honičce policisté brutálně zmlátili Rodney Kinga, muže černé pleti (mimo jiné 11 zlomenin lebeční kosti). Ano, stalo se to. Ano, bylo to odporné. Ano, do zpráv to patří. Jenže?

Důsledky?

Škoda:                                                           Jedna miliarda amerických dolarů

Oběti nepokojů:                                          53-58 mrtvých (dle různých zdrojů)

_                                                                     více než 2400 zraněných

Zničeno:                                                        600 budov

Otázka zní: Mělo to jít druhý den do vysílání?

Naneštěstí v těchto diskuzích funguje zkratka: média – příjemci – vražedné řádění davu.

Ve skutečnosti však násilí v ulicích nepropuklo ihned po odvysílání reportáže, ale o několik měsíců později. Poté, co bělošská porota všechny čtyři policisty zprostila obvinění.

Pravou příčinou byla ztráta legitimity autority. Následky byly strašlivé. Zasáhnout musela národní garda. Ztráta legitimity může tedy způsobit, že se „lid změní v dav“ řečeno po Vančurovsko-Čapkovsku. Běsnící dav. Později v novém procesu byli vinící potrestáni a Rodney King získal odškodné. V červnu 2012 byl nalezen mrtev ve svém bazénu.

V médiích se ustálil názor: Je-li to pravdivé, doložené, je třeba informovat. Tedy etika smýšlení – myslím-li to upřímně, informace je ověřená – vítězí nad etikou důsledku, tedy teoretickými škodami. To je přes všechna „proti“ dobré. Jinak by zavládla autocenzura, či cenzura. Temno.

Autorita může ztrácet legitimitu dokonce v okamžiku zásahu justice, což se v případě Rodey Kinga stalo u prvoinstančního soudu, to byl okamžik fatálního selhání. Selhání zdravého rozumu, naprosté ztráty legitimity. A reakce utlačovaných – ať už domněle, či skutečně – na sebe nedala čekat.

Zdroje:  http://www.nytimes.com/2012/06/18/us/rodney-king-whose-beating-led-to-la-riots-dead-at-47.html?pagewanted=all&_r=0

Část videa: http://www.youtube.com/watch?v=SW1ZDIXiuS4

Hegemonie

12 led

Finalisty se staly dva kandidáti jejichž politické strany nemají aktuálně velkou popularitu. Stalo se tedy to, čeho se ODS a ČSSD dlouhodobě obávaly – že totiž zcela ztratí vliv na volbu prezidenta.

Pro voliče není u prezidenta nejpodstatnější pravicovost či levicovost.

Hegemonie ČSSD a ODS skončila.

Útoky na Klause!

10 led

Vylučme na okamžik spiklenecké teorie a připusťme, že amnestie nebyla u Klause objednána jedním, nebo více korupčníky.

Pokud tedy výsledný paskvil není způsoben zločineckým spiknutím na nejvyšší úrovni, jak mohl vzniknout?

Shodou pěti okolností:

– Klausova (podvědomá?) snaha soutěžit s Havlem (udělat amnestii o řád lepší, než původní Havlova),

– Klausovo sebevědomí – neochota poradit se o tom s kvalitními odborníky,

– Klausova chuť vlepit políček třetímu pilíři moci – moci soudní (samo o sobě vtipné),

– Trubec na ministerstvu spravedlnosti, pardon JUDr. Pavel Blažek (Nečasův chlapec) – který údajně poskytoval konzultace k rozsahu amnestie.

– Nečasův dluh splacený spolupodpisem.

Po provalení informace o návratu vlastníka Trendu Vlastníka, po osmi letech, přesně tak, aby splnil zázračně podmínky pro amnestii necelé dva týdny před vyhlášením amnestie, bude však obtížné uvěřit tomu, že jde jen o paskvil z dílny Klause a Blažka.

A chystá se Klaus před odchodem udělit milost Romanovi Janouškovi? To by byl gól.

Amnestie

4 led

Jaká byla Havlova amnestie ve srovnání s Klausovou?

Havlova amnestie jakkoliv byla kritizována se ani náznakem nedá srovnávat s novoročním dárečkem od Klause. Měla v sobě ideál, naivitu ale i naději na lepší svět. Z epochy represe jsme se posunuli do svobody, mnozí z tehdejších vězňů ji pak zakusili doslova, fyzicky.

Dvacetileté výročí rozpadu Československa není v Česku událostí pro nějakou epochální oslavu. Řada lidí ji vnímá na české straně spíše s určitým smutkem. Jakákoliv velká gesta v upomínku ROZPADU jsou trapná a umělá, trochu podobně jako stání u pomníčků v pionýrské éře při každé konstruované příležitosti.

Klaus podlehl opět svému narcismu – oslavuje pseudosvátek a sám sebe, chybí snad již jen velká jezdecká socha hrdinovi, který dosáhl rozdělení Československa, tedy vznik Česka.

Pokud v historii docházelo k tomu, že elita začala ztrácet legitimitu a vypracovaný systém se svými byrokratickými pravidly začal postupně ničit sám sebe, předcházela jeho zřícení snaha zastřít skutečnost. Když jsem jako patnáctiletý kluk poslouchal rušený a jen místy srozumitelný fejeton Svobodné Evropy na téma „Umírající kobyla KOPE kopyty“, nevěřil bych, že se mi tento fejeton vybaví po více než dvaceti letech svobody a v demokracii a nebudu při tom mít na mysli bolševiky.

Když mizí legitimita (ve smyslu morálního práva), autorita se obvykle uchyluje k silovému řešení. První na koho při tom útočí jsou kacíři, heretici. Nejprve, aby je umlčela, když už to nejde, tak alespoň pro výstrahu.

Klausův novoroční projev jako by připomínal ony časy temna, jak středověkého, tak toho bolševického: „Materiálně žijeme ve stavu, jaký žádná z generací našich předků nepoznala. Již několik let však přešlapujeme na místě, což lidé cítí a různí našeptávači špatných nálad a namyšlení samozvaní spasitelé se toho snaží využít pro své cíle.“

To vychází z úst prezidenta Klause, který se stal mistrem ve využívání systému pro prospěch svůj a svého okolí. Varuje, že by se mohl vynořit někdo, kdo by se o něco tak odporného (jako je využít systém ve svůj prospěch) mohl pokusit.

Klaus má sympatie k šikovným (Janoušek, Bém, Bárta, Kellner, Martin Roman a dalo by se pokračovat…) a zřejmě jsou to sympatie oboustranné.

Je v této zemi někdo, kdo více než Klaus dokázal systém přes 20 let využívat pro své cíle? Jaký majetek měl Klaus a jeho rodina v roce 1989 a jaký má dnes?

Václav Klaus korupci dlouhodobě bagatelizuje, ztratil schopnost argumentovat. Zintenzivňuje své ataky vůči médiím, pisálkům, obecně svým odpůrcům.

Demokracii však neškodí ani pisálkové, ani média, ale jejich eliminace.

Rozdíl mezi Havlovou a Klausovou amnestií je ideál. Zatímco v prvním případě to byl akt skoncování s represivním režimem, symbol, právní akt podobný tisícileté tradici jubileí s propouštěním otroků a vězňů, kteří spáchali méně závažné trestné činy v židovsko-křesťanském pojetí, v druhém případě se jedná o frašku, která buď vznikla z hlouposti (nebo souhry hloupých náhod), nebo jako chladný kalkul korupčníků. Bez ohledu na příčinu je Klausova amnestie dalším prvkem rozkladu.

Klaus opomíjí, že legitimita nepochází z jediného zdroje = volby lidu (Klaus se zaštiťuje především tím, že „jsem zvolen = jsem legitimní“, zatímco kdokoliv „nevolen = bez legitimity“). Chybou této úvahy je omezená možnost lidu v demokracii po volbě ovlivňovat další skutečnosti. Proto zde nastupuje nezbytnost úcty a odpovědnosti, snahy dosahovat nikoliv práva, ale spravedlnosti, zušlechtění, směřování ke oné transcendenci.  Nad tím však Klaus vždy „zdvihal obočí“.

Klaus byl v roli prezidenta skvělým manažerem, lepším než Havel. Stal se technologem moci, mistrem zákulisních her. Podlehl příliš mnoha pokušením a jeho odcházení se od Havlova diametrálně liší. Zatímco je nepředstavitelné, že by za Havla v kriminálu byli provokatéři jako Roman Týc a Roman Smetana a na druhé straně by korupce a mafiánské praktiky zůstaly nekomentovány. Klaus se největšímu problému této země – totiž míře korupce – jen vysmívá a novoročním projevem dal těm lepším a poctivějším facku na rozloučenou.

Amnestií pak ukázal, jak funguje svět dle Klause.

Vybavuje se mi scéna z Pána prstenů, kdy destruktivní správce, hrající si na legitimního krále, běží hořící k okraji pevnosti, a v českém překladu, nepřesně obsahujícím slovní hříčku, Gandalf praví: „Tak odchází Denethor, syn Ecthelionův.“

Dusno a blbá nálada

30 říj

9. prosince 2007 – „Chovali jsme se jako primusové, premianti, či rozmazlení jedináčci, kteří mají právo povyšovat se nad jiné a všechny poučovat.“ Václav Havel

28. října 2012 – „Vše, co je se státem spojeno, je dnes a denně zpochybňováno a zesměšňováno médii a na ně napojenými intelektuálskými a lobystickými skupinami lidí, kteří nejsou svázáni žitím a každodenní poctivou prací v produktivní sféře ekonomiky, a proto na to mají čas a prostředky. Slabý stát jim k tomu dává obrovskou příležitost.“

Dusno a blbá nálada jako důsledek šťourů v internetových diskuzích? Těžko.

Dusno a blbá nálada jako důsledek ufňukaných novinářů? Těžko.

Stáváme se lepšími ostrou kritikou ostatních – tady souhlas, určitě nestáváme.

Stali bychom se lepšími, kdybychom mlčeli? Máme tady normalizaci.

Klaus ve svém posledním projevu k 28. říjnu nepřekvapil. Přál by si svět s více pozitivně motivovanými novináři, s ódou na Klause píšícími blogery, s nadšenými internetovými diskutéry.

Srovnáme-li oba výše zmíněné výroky, který z nich je prodchnut arogancí? 

Nechyběla Klausovi v projevu 28. října 2012 jedna drobnost? Ale chyběla – korupce!

A neopomenul náhodou, že už zase zavíráme šašky (Roman Týc) a lidi zhnusené politiky – řidiče autobusu malujícího tykadla politikům (Roman Smetana), zatímco se gauner (do třetice Roman – tentokrát  Janoušek) prohání v Porsche Cayenne více než 200 dní poté, co v silné opilosti naboural, ujel od nehody, přejel ženu a utíkal policii?

A píšu to, abych se cítil lepší? Ne. Znám své kostlivce ve skříni lépe než kdokoliv jiný. Ale mlčet je zlo. A alibisticky obviňovat národ z dusna a blbé nálady, nebo novináře, to jde za hranici nevkusu.

Klaus tentokrát poněkud přestřelil a jeho rétorika nemá daleko od bolševických papalášů, kritici totiž dle něj: „…nejsou svázáni žitím a každodenní poctivou prací v produktivní sféře ekonomiky, a proto na to mají čas a prostředky.“ Tento pradávný kvaziargument = podívejte se na nositele, používal bolševický zlořád třeba v procesu s Plastic People a dalšími stovkami umělců, členů podzemních náboženských skupinek, nebo politických odpůrců. A Klaus, který postráda adorování se uchyluje k témuž. Na místo, aby se zamýšlel nad příčinou, snaží se potlačit důsledek.

Občanská společnost vyžaduje zcela jiný přístup a Václav Klaus opět potvrdil, že je přítelem těch „nahoře“ a pohrdá těmi „dole“. A novinářům, kteří mají odvahu zastat se těch dole vzkázal, že jsou sebrankou, která ničí demokracii a působí rozvrat. Tak se choval husákovský režim.

Václav Klaus si chtěl svým projevem postavit pomník, bylo to však příliš znát a navíc se nezeptal, jestli takový pomník chceme. Smutná tečka, po které přetrvává pachuť v ústech.

Doufejme, že novináři neupadnou do letargie oposmlouvy a nenechají se vylekat silnými, ale chladně kalkulovanými slovy, která přicházejí z Hradu.

Zdroje:

http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/plne-zneni-projevu-prezidenta-vaclava-klause-pri-udileni-statnich-vyznamenani-28-rijna-2012–1129273

http://zpravy.idnes.cz/pravda-a-laska-blba-nalada-havlova-slova-ktera-vstoupila-do-historie-115-/domaci.aspx?c=A111218_143850_domaci_js