Tag Archives: Média

Kdo není Charlie a proč?

13 led

A je to tady. Ostatně muselo to přijít.
Máme tu hned tři (samozřejmě, že je jich více, ale dovolte „novinářskou zkratku“), kteří nejsou Charlie.

Je suis Charlie byla sponnání reakcí na barbarské vyvraždění redakce Charlie Hebdo. Byla přímou a přirozenou reakcí slušných lidí, kteří ukázali, že neexistuje nic, čím by šlo omluvit, legitimizovat, či snížit oběti vražedného řádění zapálených muslimů. Byla též ukázkovým příběhem o tom, že je naše společnost možná lepší než se na první pohled může zdát, protože v sobě nesla nejen zprávu o pocitu sounáležitosti a úcty, ale zároveň se jednalo o akt odvahy, stali jsme se na malý moment terčem spolu s těmi, kteří už nemohou. Miliony lidí a stovky redakcí po celém světě našly odvahu udělat alespoň gesto, i kdyby bylo naivní.

Co vedlo některé k prohlášení Já nejsem Charlie?

Tomáš Halík není Charlie!
Zjednodušeně řečeno vyčkával až se vše projasní, až uplyne nějaká doba a potom, z tepla své kanceláře sdělil světu, že on Charlie není a ihned pohotově vysvětlil. Jeho postuláty jsou postaveny na třech klíčových sděleních:
1) Je třeba odmítnout nejen islámský extremismus, ale i šíření nenávisti vůči muslimům, islamofobii, xenofobii.
2) Charlie Hebdo byl neslušný časopis, který uráží nejen proroka.
3) Neměli bychom dávat prostor populistickým politikům, kteří na tom sbírají jen laciné body.

Ve vší úctě k panu profesorovi, Je Suis Charlie vzniklo zcela spontánně, bez nutnosti psát stanovy, bez nutnosti cokoliv vykládat, bez nutnosti RACIONALIZOVAT cokoliv, či příliš intelektuálně definovat. Jednalo se především o hnutí srdce o city a soucit, sounáležitost, více než jen chladný kalkul.

Tomáš Halík se mýlí, když se vymezuje proti většině „Je suis Charlie“ a zdůvodňuje to obavou o to, aby nešlo o projev nenávisti vůči muslimům. Prostě zde neexistuje rovnítko mezi neonacistickými bojůvkami, politickými partajemi ale Le Pennová.

A konečně, „Je suis Charlie“ nevymyslel Okamura, jakkoliv by byl jistě rád, kdyby se cokoliv, co kdy pronesl, stalo tak silným… a kdyby to viděl na několika milionech lidí v ulicích jednoho z nejkrásnějších evropských měst.

Halíkova pozice je podobně problematická, jako jeho „úspěšné“ zatažení českých muslimských obcí do pomoci křesťance odsouzené na smrt za to, že opustila islám. Díky jeho angažmá se totiž ÚMO skutečně vyjádřila na podporu této ženy (jež musela rodit v řetězech!), ale když zdůvodňovala, proč si smrt nezaslouží, užila dva argumenty – jednak již křesťankou byla po své matce, takže konvertovat nemohla a současně s ohledem na její výpověď je zřejmé, že je to žena mdlého rozumu, či dokonce duševně nemocná a takové přece muslimové na smrt neposílají. Právě díky Halíkovi tu máme cosi vlčího v rouše beránčím, přičemž v pozadí je to, že ÚMO se nedokázala jasně vyjádřit proti běžné praxi islámu a tak nějak kličkovala, aby vyšla se všema a nikdo se na ni moc nezlobil.

Celý článek Tomáše Halíka o tom proč není Charlie je zde.

Argumentace Tomáše Halíka je ryze intelektuální ekvilibristikou, která se však dopouští něčeho, co je zvrácené, dopouští se totiž zásadní kritiky redakce Charlie Hebdo, čímž by podobně jako čeští muslimové mohl směřovat k dalšímu jejich argumentu: „nedivte se, když tak ubližujete tolika muslimům po celém světě…“. To je však v kontextu událostí Halíka nedůstojné.

Tomáš Halík svým článkem míří na jistou míru naivity a nesprávnosti, či nedobré definice, přičemž mu uniklo, že „Je suis Charlie!“ není otázkou intelektuálního zdůvodňování a rozhodně není žádným projevem neonacismu. Básníci, šašci, novináři ani tvůrci karikatur se nevraždí, i kdyby jejich dílo bylo velmi odporné.

Za zcela zásadní je však třeba uvážit, že právě takoví Halíkové, by mohli přispět k daleko širšímu uplatnění autocenzury v médiích, protože dnes už každý ví, že ho ani francouzská vláda ani ozbrojené síly neubrání, pokud se muslim rozhodne, že urážek proroka bylo dost. A Halík ač je to k nevíře nepochopil, že rozdíl mezi křesťanem a muslimem je v tom, že Ježíš nařídil svým následovníkům nastavit druhou tvář, zatímco islám (i ten umírněný) učí opak.

František Matějka nechce být Charlie, protože… si jde na střelnici zastřílet a bude na teroristy připraven. Co k tomu dodat. Snad jen, doufám, bude rychlejší než všichni ti s těmi automatickými zbraněmi, případně výbušninou naditými vestami a budu doufat, že plán těch teroristů je tak špatný, že nepočítal s osobní přítomností pana Matějky, který je výborně připraven a ukáže nám všem, jak se to tedy dělá…

No a nakonec tu máme Václava Klause, který podporuje Zemana v jeho boji s pražskou lumpenkavárnou. V jeho článku se dozvídáme, že terorismus je důsledkem a nikoliv příčinou. Také se dovídáme, že on byl vždy proti multikulturalismu atp. Nevyjadřuje se sice explicitně, že by nebyl Charlie, ale jak víme, Václav Klaus je vždy entitou nad vším, takže takové věci, jako srdce na hradě, či „Je suis Charlie“, či možnost jakékoliv součásti v čemsi, čemu nevelí, není přípustná a v tom se možná nevědomky s Halíkem podobají. Celý článek zde.

Kdo tedy není Charlie? Pokud bychom vzali Halíka, Matějku a Klause, pak tedy nejsou Charlie, ti kteří:
1) nepochopili, že jsou chvíle, kdy je srdce důležitější než rozum,
2) nepochopili, že jsou chvíle, kdy i špatný vkus, či urážky jsou ničím ve srovnání s temnem, které by mohlo přijít (autocenzura a cenzura),
3) nepochopili, že jsou chvíle, kdy projev lidské sounáležitosti je důležitější, než intelektuální žvanění,
4) vlastní zbraň považují již předem za výhru a tudíž nechápou, že tužka zůstane mocnější než zbraň, navzdory jakékoliv zbrani.

Můj článek na Neviditelném psovi zde.

Reklamy

Média – ostrov negativní deviace?

8 bře

Žádný prezident v demokratickém systému by neměl odstrašovat, či bojovat s médii, novináři ani pisálky. K čemu by byl hlídací pes, který neštěká a je bez zubů?

A dát kmotrovské mafie a neonacisty na podobnou úroveň jako média, to je za hranou. Doufejme, že se novináři a komentátoři, ani pisálci nezaleknou.

A když už nový prezident mluví o „upovídaných komentátorech, kteří píšou o všem a nerozumí ničemu“, mohl by mít kravatu se správnou trikolorou.

Ne ruskou.

Vtipný postřeh zde: http://zpravy.idnes.cz/glosa-modlitba-za-milose-zemana-d3e-/domaci.aspx?c=A130308_140258_domaci_jpl

Etika smýšlení nebo etika důsledku?

16 led

Otázka se prolíná několika disciplínami, zasahuje oblast filosofie, logiky, etiky a mnohé další. Je zajímavá neexistencí jediné odpovědi.

Zjednodušeně: Je správné říci (publikovat) vždy co si myslím, nebo vždy co je pravda, bez ohledu na důsledky? Nebo je – i pokud to myslím upřímně (nikoliv jako Standík Grossů) – nutné zvažovat důsledky, které může mít sdělení informace?

Klasická modelová situace – odvysílání získaného záznamu náhodného chodce z Los Angeles v roce 1991. Po automobilové honičce policisté brutálně zmlátili Rodney Kinga, muže černé pleti (mimo jiné 11 zlomenin lebeční kosti). Ano, stalo se to. Ano, bylo to odporné. Ano, do zpráv to patří. Jenže?

Důsledky?

Škoda:                                                           Jedna miliarda amerických dolarů

Oběti nepokojů:                                          53-58 mrtvých (dle různých zdrojů)

_                                                                     více než 2400 zraněných

Zničeno:                                                        600 budov

Otázka zní: Mělo to jít druhý den do vysílání?

Naneštěstí v těchto diskuzích funguje zkratka: média – příjemci – vražedné řádění davu.

Ve skutečnosti však násilí v ulicích nepropuklo ihned po odvysílání reportáže, ale o několik měsíců později. Poté, co bělošská porota všechny čtyři policisty zprostila obvinění.

Pravou příčinou byla ztráta legitimity autority. Následky byly strašlivé. Zasáhnout musela národní garda. Ztráta legitimity může tedy způsobit, že se „lid změní v dav“ řečeno po Vančurovsko-Čapkovsku. Běsnící dav. Později v novém procesu byli vinící potrestáni a Rodney King získal odškodné. V červnu 2012 byl nalezen mrtev ve svém bazénu.

V médiích se ustálil názor: Je-li to pravdivé, doložené, je třeba informovat. Tedy etika smýšlení – myslím-li to upřímně, informace je ověřená – vítězí nad etikou důsledku, tedy teoretickými škodami. To je přes všechna „proti“ dobré. Jinak by zavládla autocenzura, či cenzura. Temno.

Autorita může ztrácet legitimitu dokonce v okamžiku zásahu justice, což se v případě Rodey Kinga stalo u prvoinstančního soudu, to byl okamžik fatálního selhání. Selhání zdravého rozumu, naprosté ztráty legitimity. A reakce utlačovaných – ať už domněle, či skutečně – na sebe nedala čekat.

Zdroje:  http://www.nytimes.com/2012/06/18/us/rodney-king-whose-beating-led-to-la-riots-dead-at-47.html?pagewanted=all&_r=0

Část videa: http://www.youtube.com/watch?v=SW1ZDIXiuS4