Tag Archives: roman týc

Miloš Zeman: „Nevyužil opravné prostředky“

18 led

Miloš Zeman zaujal k „tykadlovému řidiči“ Romanovi Smetanovi postoj v zásadě shodný s Klausem a jeho štábem na Hradě. Doslova řekl: „Nevyužil opravné prostředky“.

Tento přístup je přímo spjat s českým marastem v podobě právního pozitivismu. Tedy: formalita je podstatnější než pravda a spravedlnost, případně alespoň snaha se k nim přiblížit.

Zeman i Klaus (a Jakl) se však v této věci hluboce mýlí. Tímto způsobem totiž negují skvěle zpracované pojednání o vině Karla Jasperse.

Problém spočívá ve věci, kterou Klaus, ani Zeman zřejmě nejsou s to pochopit, protože jde mimo jejich myšlenkový rámec.

Oběť zvůle, která se nebrání, totiž nesmí zůstat bez pomoci. Optikou Jaspersova pojednání o vině jsem totiž vinen, pakliže vím o jakékoliv trpící oběti (bez ohledu na platný zákon) a neučiním nic na její obranu.

Lidé jako Roman Smetana, nebo Roman Týc do kriminálu nepatří a to ani na pár dní. A systém je vinen i pokud by byla obrana těchto obětí neumělá, či od určitého okamžiku zcela ustala. Jaspers, mimochodem neoblíbený Němci, tvrdil, že vina spočívá na každém v systému, kdo ví a proti křivdě se nepostaví. Poukazoval přitom zejména na nacistickou zvůli. Jednání autority přitom nelegitimizuje aktuálně platný zákon, nebo formální správnost postupu.

Oběť nemůže být obviněna z toho, že v určitém okamžiku již upustí od své obrany. Není povinna využívat žádné další opravné prostředky. Není povinna utrácet peníze za právníky, trávit hodiny a hodiny času přípravou a účastí v soudních sporech, odvolávat se či opakovat svoji obhajobu.

Roman Smetana i Roman Týc každý jinak systému nastavili zrcadlo a to je cenné. A „charakterové se o ně rozrážejí“*.

Umělci, šašci, provokatéři, či lidé, kteří vyjadřují svůj nesouhlas se systémem do kriminálu nepatří. Ani kdyby byl zákon na straně establishmentu. Studenti na Národní třídě čistě technicky také porušili zákon neuposlechnutím výzev. Přes to by jen šílenec dnes řekl, že si za zbití obušky mohou sami.

Jsem zděšen bolševickou zkratkou, která zaznívá dnes a je bez odporu přijímána. Byl to špatný argument tenkrát, je to špatný argument dnes a bude to špatný argument i za sto let.

Vina ulpívá. Na systému i sociální skupině tvořící tento systém. Vina je pak o něco vyšší u těch, kteří mohli činit a nečinili.

V případě Romana Smetany je tu jiskra naděje – další soud rozhodoval nikoliv právně pozitivisticky, ale s nadhledem. Odvolání státního zástupce v této věci, je však přehmatem, byť má ve smyslu právního pozitivismu pravdu. Zajímavý paradox údajné racionality a srdce.

* T.G. Masaryk: Jan Hus

Reklamy

Dusno a blbá nálada

30 říj

9. prosince 2007 – „Chovali jsme se jako primusové, premianti, či rozmazlení jedináčci, kteří mají právo povyšovat se nad jiné a všechny poučovat.“ Václav Havel

28. října 2012 – „Vše, co je se státem spojeno, je dnes a denně zpochybňováno a zesměšňováno médii a na ně napojenými intelektuálskými a lobystickými skupinami lidí, kteří nejsou svázáni žitím a každodenní poctivou prací v produktivní sféře ekonomiky, a proto na to mají čas a prostředky. Slabý stát jim k tomu dává obrovskou příležitost.“

Dusno a blbá nálada jako důsledek šťourů v internetových diskuzích? Těžko.

Dusno a blbá nálada jako důsledek ufňukaných novinářů? Těžko.

Stáváme se lepšími ostrou kritikou ostatních – tady souhlas, určitě nestáváme.

Stali bychom se lepšími, kdybychom mlčeli? Máme tady normalizaci.

Klaus ve svém posledním projevu k 28. říjnu nepřekvapil. Přál by si svět s více pozitivně motivovanými novináři, s ódou na Klause píšícími blogery, s nadšenými internetovými diskutéry.

Srovnáme-li oba výše zmíněné výroky, který z nich je prodchnut arogancí? 

Nechyběla Klausovi v projevu 28. října 2012 jedna drobnost? Ale chyběla – korupce!

A neopomenul náhodou, že už zase zavíráme šašky (Roman Týc) a lidi zhnusené politiky – řidiče autobusu malujícího tykadla politikům (Roman Smetana), zatímco se gauner (do třetice Roman – tentokrát  Janoušek) prohání v Porsche Cayenne více než 200 dní poté, co v silné opilosti naboural, ujel od nehody, přejel ženu a utíkal policii?

A píšu to, abych se cítil lepší? Ne. Znám své kostlivce ve skříni lépe než kdokoliv jiný. Ale mlčet je zlo. A alibisticky obviňovat národ z dusna a blbé nálady, nebo novináře, to jde za hranici nevkusu.

Klaus tentokrát poněkud přestřelil a jeho rétorika nemá daleko od bolševických papalášů, kritici totiž dle něj: „…nejsou svázáni žitím a každodenní poctivou prací v produktivní sféře ekonomiky, a proto na to mají čas a prostředky.“ Tento pradávný kvaziargument = podívejte se na nositele, používal bolševický zlořád třeba v procesu s Plastic People a dalšími stovkami umělců, členů podzemních náboženských skupinek, nebo politických odpůrců. A Klaus, který postráda adorování se uchyluje k témuž. Na místo, aby se zamýšlel nad příčinou, snaží se potlačit důsledek.

Občanská společnost vyžaduje zcela jiný přístup a Václav Klaus opět potvrdil, že je přítelem těch „nahoře“ a pohrdá těmi „dole“. A novinářům, kteří mají odvahu zastat se těch dole vzkázal, že jsou sebrankou, která ničí demokracii a působí rozvrat. Tak se choval husákovský režim.

Václav Klaus si chtěl svým projevem postavit pomník, bylo to však příliš znát a navíc se nezeptal, jestli takový pomník chceme. Smutná tečka, po které přetrvává pachuť v ústech.

Doufejme, že novináři neupadnou do letargie oposmlouvy a nenechají se vylekat silnými, ale chladně kalkulovanými slovy, která přicházejí z Hradu.

Zdroje:

http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/plne-zneni-projevu-prezidenta-vaclava-klause-pri-udileni-statnich-vyznamenani-28-rijna-2012–1129273

http://zpravy.idnes.cz/pravda-a-laska-blba-nalada-havlova-slova-ktera-vstoupila-do-historie-115-/domaci.aspx?c=A111218_143850_domaci_js

Omyl elit

11 říj

Když prezident mluví o atentátu a následně interpretuje celý akt za jednání směřující proti systému, není jeho postřeh úplně přesný.

Jakkoliv je čin střelce zavrženíhodný, duši sociologa celá situace nadchne.

Pohled první – Vůdce a sekta

Pokud Klaus mluví o útoku na systém, má pravdu jen částečně. Definuje sama sebe coby systém, přirozeně systém dobrý, zdravě sebevědomý a s kladnými vlastnostmi. Tento konstrukt mu umožňuje osoby s opačným názorem a dokonce i osoby nejisté a pochybující označit negativně. Osoby se systémem bojující za teroristy. Podobných triků se dopouštěla Svatá inkvizice, totalitární systémy a v zásadě všechny moderní sekty – ztotožnění konkrétního aparátu, nebo dokonce osoby s ideálem totiž zjednodušuje možnost likvidovat oponenty. Činí z nich heretiky. Takže udělat automaticky rovnítko mezi chybným jednání a z toho odvodit zaškatulkování na nepřítele systému je zavádějící.

Pohled druhý – kognitivní disonance

Stav kognitivní disonance může způsobit jakékoliv zjištění, které byť by bylo pravdivé, nelze napasovat do mentálního systému. Kognitivní disonanci je tedy možné přirovnat k jakémukoliv i fyziologickému stavu ztráty vyrovnanosti – homeostázy – například zimě při nedostatku oblečení, žízni v horkém dni, hladu. Organismus se v automatickém režimu snaží dosáhnout zpět vyrovnanosti (homeostázy). V případě, že nová informace zásadně nabourá vnitřní systém jedince, existuje jen několik možností, jak organismus může reagovat. Jednou z nich, které je schopno zřejmě méně než 5% populace, je prozkoumání nové informace, zasazení do vlastního systému a oprava omylu. Daleko častější reakcí je podvědomé potlačování nové informace ve snaze ubránit vlastní systém. Další z možných reakcí je snaha napadnout buď samotné nové (nehodící se) zjištění, případně jejího nositele (ve středověku tak oblíbené usekávání hlav poslů, či upalování kacířů).

Zbavit se příčiny kognitivní disonance pomocí likvidace oponenta, či napadení obsahu však není z principu tím nejlepším řešením. Umlčením oponentů žádný systém pravdu nezískal. Argument, že s teroristy se nevyjednává, zde neplatí, neboť nebyl spáchán atentát. Útok ano, atentát ne.

Pohlede třetí – odraz stavu společnosti?

Prezident se nechal slyšet, že šlo o politický čin a odraz stavu společnosti. To je pravdivé jen zpola. Pokud uvažujeme o „odrazu stavu společnosti“ je nezbytné připustit několik faktů:

a) nejedná se o atentát (cílem nebyla smrt, ani vážná újma prezidenta),

b) „atentátník“ byl ochoten zemřít s plastovou pistolkou v ruce – tzn. ač nechtěl (a nemohl) vraždit, byl připraven zemřít,

c) „atentátník“ není teroristou v pravém slova smyslu a jeho čin může být s ohledem na předchozí body spíše voláním o pomoc.

Zjevně zde mohou probíhat podobné mentální procesy, jako u demonstrační sebevraždy, jejímž cílem také není smrt, ale snaha získat pozornost, dovolat se pomoci.

Nabízí se otázka, zdali onen zavrženíhodný čin, nemá některé příznivé důsledky? Dojde k reorganizaci ochranky prezidenta, což mu v budoucnosti může prospět. Otevře se diskuzu, která ač nepříjemná může mít dobrý důsledek – například lepší sebereflexi, či drobné zlepšení systému. Ostatně kacíři obvykle systém zušlechťovali, byť za cenu vlastního utrpení. Otázka, která vzbudí kognitivní disonanci elitám: Neztrácejí elity díky vlastnímu jednání morální právo na výsadní postavení (či právo vládnout)? Nepoškozují systém spíše arogantní elity, než hereze?

To co Klaus mylně přirovnává k útoku na samotný systém (rozuměj ne-špatný systém), je možné číst v jiném kontextu – jako obžalobu elit, Klause nevyjímaje. V tomto smyslu Klaus skutečně představuje prototyp.

Není základním omylem současných elit pocit, že stojí nad zákonem? Že mohou více, než ostatní? Že mají jakási práva navíc?

A není naprostým selháním elit, že zatímco Roman Janoušek po úmyslném přejetí ženy nepřijde ani o řidičský průkaz a Lessyho náměstek Husák je sesazen, aby byl v tichosti Lessym instalován na vysoký manažerský post, sedí Roman Týc v žaláři za destruování systému? Není skutečným problémem, že se Klaus zpronevěřil slibu, že bude prezidentem všech, zatímco se stal kamarádíčkem „těch nahoře“, bez schopnosti zastat se „těch dole“? Není skutečným problémem, že Klaus nenajde důvod, proč použít milost pro Romana Smetanu, tykadlového řidiče, jehož dostal před soud nedostatek zdravého rozumu ODS a který byl souzen Íčkovou (Ivan Langer) ženou, jež z důvodu ztráty zdravého rozumu nenašla důvod označit se za podjatou, čímž se sama naservírovala v absurdní inscenaci veřejnosti?

Jedna sociologická studie uvedla, že s výší společenského statusu roste také ochota k nepoctivému jednání, nikoliv jako důsledek řešení dilematu, ale přímo jako důsledek přecenění vlastních nároků. Vtipně shrnula: Jdete-li po přechodu, pak čím dražší auto se přechodu blíží, tím větší pravděpodobnost je, že vás zabije.

Omylem současné české elity – zejména té politické (a je jedno, jestli jde o Grosse, Paroubka, Topolánka, Bártu, Klause, Janouška, Dalíka, Rittiga, Šloufa…) je neschopnost pochopit sebevražednost svého počínání.

A jestliže se jednoho dne chopí příležitosti nějaký extremista, pak to nebude kvůli dělníkovi střílejícímu plastové kuličky, ale kvůli tomu, že si elity podřízly větev a ztratily soudnost.

Systému nikdy neškodí více hereze, než korupce. A hony na čarodějnice vždy jen odpoutávaly pozornost od skutečných problémů. Podobně dnes není dělník střílející plastové kuličky nepřítelem systému, ani řidič autobusu malující tykadla nepůsobí škodu, stejně jako Roman Týc svými postavičkami na semaforech neohrožuje systém. Systém je destruován elitami.

Použit obrázek z článku LN – zde.

Tři otázky?

25 úno

Je toto opravdu společensky nebezpečné?

A skutečně si přejeme, aby RomanTýc seděl natvrdo, zatímco tuneláři, zkorumpovaní magisterší a ministerští úředníci a jiné krysy požívají naprosto nemístné ochrany našeho systému?

A neneseme část viny, pokud nic neděláme?

Karl Jaspers by nám na třetí otázku odpověděl snadno, ale odpověď by se nám nelíbila.

Vše je v souladu s naším právním řádem. A co spravedlnost, chtělo by se křiknout.