Tag Archives: uprchlíci

Uprchlíci, dar z nebes

23 úno

Pro české a višegradské politiky jsou uprchlíci a celá „uprchlická krize“ darem z nebes.

Proč?

loutka

Tak…

a) „uprchlickou krizi“ ve skutečnosti nemohou nijak řešit – jinými slovy, cokoliv udělají a řeknou, nemá význam na faktické řešení/neřešení  – nemají na to ani ekonomickou, ani mocenskou sílu a dokonce je to již i mimo jejich vliv – tím pádem není třeba žádná velká práce z jejich strany,

b) aktuální stav „uprchlické krize“ není pro českou republiku prakticky žádnou hrozbou (jinými slovy pokud přijde atentát či útok, přijde i bez uprchlické krize), navíc jim alibistické žvanění dává prostor později stejně říci: „vidíte, my jsme vám to říkali“,

c) dají se na tom vytřískat laciné body – a to se zjevně daří (alespoň v Maďarsku, na Slovensku, u nás a zřejmě i v Polsku), ale to hlavní teprve přichází,

d) naprosto dokonale to odvádí pozornost 80-90% občanů (a bohužel i médií) od oblastí, kde by veřejnost, občané i média mohla vyžadovat od politiků osobní odpovědnost.

Všimli jste si, jak málo se diskutovalo o české produktivitě práce? A všimli jste si, že jsme nejen za Řeckem, ale dokonce už i za Slovenskem?

Daleko větší vliv na kvalitu života v ČR má – a v příštích deseti letech bude mít – produktivita práce, než celá, našimi i visegrádskými politiky milovaná, „uprchlická krize“. Není čas popohnat politiky k odpovědnosti? Neměli by věnovat čas tomu, jak parametrickými změnami, rozumnými projekty a postupným tlakem na kurzové změny dosáhnout lepších výsledků produktivity práce? Není štěkání na Německo ve věci uprchlíků bitvou o zemi nikoho, zatímco podstatné uniká?

80-90% populace se dívá však jinam, na témata, která od neúspěchů české politiky poslední dekády odvádějí pozornost a ještě jako bonus přinášejí politikům možnost vydělat body za velkohubá prohlášení…

A tupější část populace ocení poštěkávání na Německo jako čin odvážný, nebo dokonce moudrý.  Mimochodem: Německo je šesté, Finsko desáté a Česko? Devatenácté…

Tak hlavně, že xenofobové a ovečky roznícené běsněním médií chodí demonstrovat proti islámu… (příští článek dám na tohle téma… přečetl jsem další skvost od Ayaan Hirsí Alí, fakt je dobrá…).

Článek o české produktivitě práce zde.

Pěkný článek o česko-německých vztazích zde.

Reklamy

Selhání médií?

9 led

Co Čech, to muzikant.

Co Čech, to znalec médií.

Selhání německých médií v případě silvestrovského násilí na ženách komentuje kde kdo.

Nejznámějším pohledem (a řekněme „halo efektem“) je pohled přes povinnost novinářského cechu, tedy, mám-li informaci, která je ověřená, musím ji publikovat.

Touto optikou pak zní nejrůznější rozhořčené reakce.

Pokud věc uvážíme pohledem masové a sociální komunikace, přihlédneme k poznatkům psychologie, jistým zásadním rizikům a etického sporu – za ten pro tento případ označím dilema mezi „etikou smýšlení“ a „etikou důsledku“, řeší každý novinář poměrně složitou situaci.

Ten kdo médiím rozumí trochu více, ví, že se svět médií změnil po událostech z 2. března 1991, kdy policisté v americkém Los Angeles brutálně zbili Rodney Kinga, který je ve skutečnosti neohrozil. Záznam z videa zveřejnila média. Brutální nespravedlnost skutečně spáchaná „muži zákona“ vyvolala doslova bouři.

Rodney King nakonec svá těžká zranění včetně proražené lebky přežil a zemřel až po 11 letech (za ne zcela objasněných okolností), nicméně Los Angeles vzplanulo – a to doslova.

Škody na majetku překročily neuvěřitelnou miliardu dolarů. Bylo zraněno 2400 osob a zemřelo 58 lidí. Situaci se podařilo zklidnit až vojenským zásahem Národní gardy, která do města vrátila pořádek.

Od té doby si každý svéprávný žurnalista klade otázku, zda stačí postupovat optikou etiky smýšlení: tzn. mám dobré úmysly, mám ověřené informace, mojí povinností je publikovat, nebo zda je na místě postupovat s uvážením možných důsledků, tedy optikou etiky následku –  pokud by zveřejnění znamenalo možnost tisíců zraněných, desítek mrtvých, masové nepokoje a závratné škody, je třeba věc uvážit a informace, či jistou formu informací nepustit hned, nebo vůbec?

Německá média selhala, zpoždění bylo totiž příliš velké a co je horší, v době prodlevy dala prostor pro část propagandy, jejímž cílem bylo udržet situaci pod kontrolou a nepřilévat do ohně, když tvrdila, že se násilí dopustili převážně Afričané.

Je třeba však přihlédnout k faktu, že situace žurnalisty není jednoduchá, rizika jsou obtížně předpokládatelná, napětí ve společnosti se dramaticky zvyšuje a míra xenofobie stoupá na úroveň, která dnes může připomínat antisemitismus v Evropě ve třicátých letech. I proto je možné tuto chybu německých médií přičíst spíše snaze nedopustit se „hašení benzinem“, než nějaké záměrné cenzuře.

Pokud si dilema novináře chcete přiblížit, představte si, že držíte páku na výhybce a víte, že se řítí vlak, který na koleji A zabije dva dospělé a dvě děti, na koleji B zabije 58 osob a zraní 2400. Existuje v tom případě dobré řešení? Ne, jedno je pouze méně špatné…

Nejmodernějším přístupem je kombinace etiky smýšlení a etiky novinářského cechu, tzn. zveřejňovat ověřené informace a důsledky zveřejněných informací se zabývat jen v oblasti FORMY, nikoliv obsahu. Tzn. informovat pravdivě, stroze a za určitých okolností cenzurovat multimediální obsah, jehož dopady na populaci mohou probudit extrémní vášně, nenávist a násilí.

To je přístup rozumný, který by měl společnost chránit před „hurá optimismem“, ale zároveň nenahánět lid/dav do spárů „fašistů“ či nevyvolávat hony na čarodějnice a frenetické násilí a ničení.