Tag Archives: Václav Havel

Mlčení

29 srp

25. srpna 1968 sedm neskutečně statečných lidí nepozorovaně proniklo na Rudé náměstí a rozvinulo protestní transparent proti okupaci Československa. Jejich odvaha byla srovnatelná s odvahou těch, co zde stáli s holýma rukama, či molotovovými koktejly proti tankům vojsk Varšavské smlouvy. Na náměstí se k nim připojila osmá zatčená. Postavili se carovi.

Na transparentech tehdy stálo: „Ztrácíme naše nejlepší přátele“ («мы теряем лучших друзей»), „Ať žije svobodné a nezávislé Československo!“ (v češtině), „Hanba okupantům“ («Позор оккупантам!»), „Ruce pryč od ČSSR“ («Руки прочь от ЧССР!»), „Za vaši a naši svobodu“ («За вашу и нашу свободу!»), „Svobodu pro Dubčeka“ («Свободу Дубчеку!»).

45 let po tomto neobvyklém činu, po němž se mezi disidenty vyprávěl vtip „Rok za každou minutu protestu“, se skupinka osmi osob, mezi nimiž nechyběla Natalia Gorbaněvská – účastnice protestu před 45 lety –  rozhodla vzpomenout tehdejší protest. Rozvinuli transparent „Za vaši a naši svobodu“. Na stejném náměstí, jen s jiným carem.

Carové nemají rádi, když se v dosahu Kremlu děje cokoliv, co by nebylo pod oficiální kontrolou. S okupací Československa se to v současném Rusku má tak: Sice se za ni omluvil Gorbačov (SSSR) a později daleko opatrněji i Boris Jelcin (Rusko), ale ten už nezapoměl připomenout, že okupaci podnikl jiný stát, totiž Sovětský svaz, nikoliv Rusko. V současné ruské veřejnosti je jen mizivé procento občanů uvažující proevropsky, nebo chcete-li západním směrem. Pokud carové nemají rádi cokoliv ve svém přímém okolí, co by nebylo pod kontrolou, o to méně mají rádi, když jim kdokoliv připomíná událost, která by mohla 95% občanům způsobit kognitivní disonanci*, nebo snad naznačit, že by boj za svobodu mohl být legitimní dnes, stejně jako před 45 lety.

Rusové skupinku pozatýkali, vyjma Gorbaněvské (77), která zůstala na svobodě, i ji však hrozí tresty.

Jestli občas existují situace, kdy jsou politici užiteční, tato mezi ně patří. Právě v tomto okamžiku je třeba jednat. A co čeští a slovenští politici? Velmi slabá reakce, vlastně mlčení. Před časem jsem psal o chybných postojích premiéra Nečase v kauze Pussy Riot, nicméně současné mlčení vlády, premiéra, prezidenta a dalších představitelů to je ostuda. A ta zbabělost není na místě, pokud osm lidí má odvahu jít do výsostného území cara, které je speciálním zákonem chráněné proti jakémukoliv projevu nekontrolované vůle, neexistuje právo na toto mlčení a to ani kdybychom nebyli v Evropské Unii, v NATO, ani kdybychom právě nesoutěžili Jadernou elektrárnu Temelín, ani kdybychom tu neměli 24 let svobody. Možná i to ukazuje na naprostou jalovost současné politické elity. Podmiňovací způsob Miloše Zeman (pokud – tak bych považoval za velmi nevhodné), nebo ještě slabší reakce na Slovensku, jak se s tím srovnat? Srovnejme to s odvahou matky dvou malých dětí, Gorbaněvskou, a jejím otevřeným dopisem šéfredaktorům bolševického tisku po zatčení v roce 1968**.

Rozdíly dvou akcí (1968 x 2013):

Tehdy protest, dnes připomínka.

Obě akce v nenásilném gandiovském stylu.

V roce 2013 se účastníci ani na vyvýšené místo Rudého náměstí nedostali (ohraženo, hlídáno).

Zatčení bylo prý tentokrát rychlejší.

Chybí tu bolševik.

Nechybí tu car.

Joan Boaz, která byla spolu s Martinem Lutherem Kingem v čele protestů proti aparteidu, věnovala Natalii Gorbaněvské písničku Natalia. Účastnila se také připomínky sametové revoluce, kde Václavu Havlovi a ostatním  hostům zazpívala We shall over come, přičemž nakonec přešla do češtiny (Jednou budem dál). Proč mám tedy ten intenzivní pocit, že tu Václav Havel chybí a že zatím není nikdo, kdo by byl ochoten pojmenovávat fakta a bez ohledu na pragmatický prospěch jasně formulovat a vzchopit se proti absurditě? A jak je možné, že nemáme ambici tu politickou reprezentaci k reakci donutit? To se skutečně politika smrskla na lobistické skupiny grázlíků, pouhé pragmatické hledání ekonomických zájmů a snahu elit zachovat status quo? Opravdu už nejde o žádné ideály, o žádné principy? Pak je třeba alespoň něco dělat, třeba začít působit kognitivní disonanci, tím co říkáme, tím co píšeme, tím co děláme.

*Kognitivní disonance: Stav nerovnováhy, nepříjemných pocitů působených informací, která prokazuje, že náš rámec uvažování je chybný. Stav může být natolik mučivý, že je třeba se s ním vyrovnat. Ve středověku byla jako metoda volena často fyzická likvidace nositele nevyhovující informace, často i pouhých poslů. Ukázalo se však, že to nestačí, neboť fyzická likvidace někdy zažehne plamen mocnější než je původní impuls (Hus – Bratrství: jako duchovní vyústění tribunálu v Konstanz, Hus – Husitství: jako hnutí české šlechty, která se odmítla podrobit absurdnímu rozsudku a podvodu na češích spáchaném a později husitství jako vojenská odpověď, která dokázala odolat všem křížovým výpravám proti Českému královstí často proti přesile 10:1.) Kognitivní disonanci dokáže pouze zhruba 5-10% populace vyřešit otestováním nové informace a v případě její reliability úpravou svého vlastního systému smýšlení. Naprostá většina populace novou informaci, nebo jejího nositele označí za falešnou, chybnou a vytvoří si racionalizaci, která umožní novou informaci popírat (viz osvětimská lež, katyňská lež, Kristus jako rouhač, nebo Hus jako heretik, či Jan Nepomucký jako hrdinská odpověď prezentovaná na shodné úrovni jako Hus, jež měla oslabit vliv a následky nespravedlivé popravy Jana Husa – zde jsou vidět jisté chystřejší propagandistické rysy). U části populace pak dochází k bagatelizaci nové nehodící se informace. U části k agresivní reakci vůči nositeli v krajním případě i chuti eliminovat ho.

** Šéfredaktorům novin: Rudé právo, Unitá, Morning Star, L‘ Humanité,  Times, Washington Post, Neue Zürcher Zeitung, New York Times

Vážený pane šéfredaktore!
Uveřejněte prosím můj dopis o demonstraci na Rudém náměstí v Moskvě dne 25. srpna 1968, neboť jsem jediná její účastnice, která zůstala na svobodě.
Demonstrace se zúčastnili: Konstantin Babinskij – jazykovědec, Larisa Vagerezová – filoložka, Pavel Litvinov – fyzik, Viktor Fajneberg – theoretik umění, Vadim Delone – básník, Vladimír Dremluga – dělník, Natalia Germanosvka* – básnířka.
V poledne o 12 hodině jsme si sedli na zábradlí na Lobném místě a rozvinuli jsme transparenty “ Ať žije svobodné nezávislé Československo“ (česky), „Hanba okupantům“, „Ruce pryč od ČSSR!“ „Za vaši i naši svobodu“ Téměř vzápětí se ozval hvízdot a ze všech konců náměstí se k nám rozeběhli pracovníci státní bezpečnosti v civilu  – očekával se příchod čs. delegace do Kremlu – proto tam měli službu. Běželi k nám s výkřiky: „To jsou všechno židáci! Bijte protisovětské živly!“ Seděli jsme klidně, ani jsme se nestavěli na odpor. Vytrhli nám z rukou transparenty, Viktoru Fajnbergovi rozbili tvář do krve a vyrazili mu zuby, Pavla Litvinova bili do tváře těžkou aktovkou, mně vytrhli z ruky čs. vlajku, rozlámali ji, křičeli na nás: „Rozejděte se! Spodina!“ Ale my jsme seděli dál. Za několik minut přijela auta. Vehnali nás do nich všechny, kromě mne. Měla jsem sebou 3 měsíčního synka, proto mne hned nevzali, seděla jsem pod Lobným místem ještě asi 10 minut.  V autě mne bili. Spolu s námi zatkli ještě několik lidí z davu, kteří se shlukli okolo nás a projevovali nám sympatie – propustili je až pozdě večer. V noci provedli u nás všech zatčených domovní prohlídky pod záminkou, že jsme skupinovými akcemi hrubě porušili veřejný pořádek. Jeden z nás, Vadim Delone, byl již před tím podmínečně odsouzen, podle stejného paragrafu, pro účast na demonstraci 22. ledna 1967 na Puškinově náměstí. Po prohlídce mne pustili, pravděpodobně proto, že mám na starosti 2 malé děti.
Předvolávají mne jako svědkyni. Odmítám odpovídat o organizaci demonstrace, neboť to byla tichá demonstrace, že jsme alespoň na chvíli mohli ukázat, že ne všichni občané našeho státu souhlasí s násilím, které se páchá jménem sovětského lidu. Doufáme, že se o tom sovětský lid dozvěděl nebo dozví. A víra, že Češi a Slováci při pomyšlení na sovětské lidi nebudou myslet jen na okupanty, ale také na nás, ta víra nám dodává sílu a odvahu.
28. srpna 1968
Natalie Germanovska***
(Lobnoje místo – místo vyvýšené před Kremlem)   
*** Zkomolenina jména
Reklamy

Monster Ego

20 úno

Václav Klaus zjevně trpí. Konec v úřadu si představoval velkolepě a jako završení svého mnohaletého souboje se svým rivalem.

I amnestii chtěl mít lepší, než Havel. Ale pak se něco, někde a nějak vymklo.

Po lednovém novoročním projevu a amnestii se stalo cosi, co Klause poznamenalo definitivně. Přišel o své fanoušky a jeho popularita klesla ke dnu. Pokud dnes vidíme jeho popularitu na úrovni 26%, je to pád ke dnu.

Ukazuje se také, že společnost byla ochotná „držet“ Klause, když provokoval v EU, když šil do euroústavy, či zpochybňoval globální oteplování. Byla ochotná přivřít obě oči, po příhodě s odcizeným perem a brát to s humorem. Nicméně má své limity. Lidé prostě odmítají prominout amnestii a možná k tomu přičítají zjevné nadržování elitám a pohrdání „těmi dole“, nebo neschopnosti pomoci lidem, jako je „Roman Týc“, či Roman Smetana.

Klaus, který si namlouvá, že amnestii v budoucnosti oceníme jako skvělý krok státníka a jako nadčasový čin odvážného prezidenta, se nyní lituje. Navíc se zmenšil vůči rivalovi a cítí bytostnou nutnost v posledních dnech svého úřadování vymezovat se vůči Havlovi. Ztrácí při tom zábrany a snaží se přijít s něčím, včem by Havla přistihl a ztrestal, ať už je to údajné předání Hradu před deseti lety v dezolátním stavu (vytrhaná knihovna), nebo poukazování na Hájkův postřeh Havel = Satan, či poslední rozhovor pro polská média kde Havla vylíčil jako „extrémního levičáka bořícího existující řád“ včetně spojení s jakobíny.

Tyto výroky samozřejmě neříkají NIC o Havlovi, hodně však vypovídají o Klausovi.

Jeho ego v posledních týdnech natolik utrpělo, že cítí bytostnou nutnost nakydat bláto na hrob svého rivala a pak se cítit lépe, větším, významnějším, šikovnějším a lepším. Na hrobech se však netančí a do někoho, kdo se nemůže bránit se přece nekope.

Před časem jsem napsal tři články, které byly inspirovány událostmi po smrti Havla:

Václav Havel – kámen, o který se charakterové rozrážejí

Analýza Klausova projevu ve Vladislavském sále

Ironie osudu – Klaus jako hlavní řečník (Všechno je jinak)

Zdá se, že Klaus v období těsně po smrti Havla dokázal své velké ego zvládnout a v první zkoušce obstál.

V posledních měsících však dostal tak velkou sodu (nutno říci, že zaslouženou – a to nejen za Havla, ale i za lži kolem Schwarzenbergera a za šovinistické apely na nejnižší pudy ve snaze pomoci Zemanovi), že se nedokázal ovládnout. Chápe, že se mu rival opět vzdaluje. Chce být nesmrtelným (klidně „nepřítelem Zemana“, ale hlavně nesmrtelným), chce být alespoň na roveň Havla, přičemž mu půda povoluje pod nohama. A když se boří, snaží se Havla uchopit za kotníky a stáhnout dolů. Proto ta špína, ty nicotné a malicherné útoky na člověka, jemuž se právě proto nevyrovná.

Václav Klaus odchází a odchází způsobem, který si zvolil, za který je odpovědný a který ho shodou dobrých náhod odkrývá více, než by si přál. Ztrácí popularitu ne kvůli zpropadeným médiím, nebo nezkrotným pisálkům, či nepochopení, ale pro své činy a výroky. Ukazuje se, že díky naší historii máme (a zatím jsme neztratili) schopnost kriticky myslet, vážit argumenty a číst mezi řádky a nic na tom nezmění, ani když Klaus oslavuje výnosy řepky olejky, či kukuřice, nebo nás ujišťuje, že žijeme v ekonomicky nejšťastnější epoše našich dějin.

Zradilo ho jeho ego.

 

Klausovy přízraky

6 úno

Antonio Salieri měl svého Mozarta. http://www.youtube.com/watch?v=-ciFTP_KRy4  (Alespoň dle Formana)

Štěpán Páleč měl svého Jana Husa. Jeho fascinace nepřítelem šla tak daleko, že napsal traktát shodného názvu i shodných kapitol. O jeho dílu dnes neví nikdo.

Přízrakem Václava Klause je Václav Havel.

Při posledním setkání s Milošem Zemanem si Klaus neodpustil tanec na Havlově hrobě, když zdůraznil v jakém pořádku předává Hrad, na rozdíl od doby před deseti lety, kdy ho v dezolátním stavu přebíral od Havla a jeho ansáblu.

Poměrně odpudivá poznámka, nicméně přesně rozkrývá fascinaci přízrakem, rivalem.

Amnestie

4 led

Jaká byla Havlova amnestie ve srovnání s Klausovou?

Havlova amnestie jakkoliv byla kritizována se ani náznakem nedá srovnávat s novoročním dárečkem od Klause. Měla v sobě ideál, naivitu ale i naději na lepší svět. Z epochy represe jsme se posunuli do svobody, mnozí z tehdejších vězňů ji pak zakusili doslova, fyzicky.

Dvacetileté výročí rozpadu Československa není v Česku událostí pro nějakou epochální oslavu. Řada lidí ji vnímá na české straně spíše s určitým smutkem. Jakákoliv velká gesta v upomínku ROZPADU jsou trapná a umělá, trochu podobně jako stání u pomníčků v pionýrské éře při každé konstruované příležitosti.

Klaus podlehl opět svému narcismu – oslavuje pseudosvátek a sám sebe, chybí snad již jen velká jezdecká socha hrdinovi, který dosáhl rozdělení Československa, tedy vznik Česka.

Pokud v historii docházelo k tomu, že elita začala ztrácet legitimitu a vypracovaný systém se svými byrokratickými pravidly začal postupně ničit sám sebe, předcházela jeho zřícení snaha zastřít skutečnost. Když jsem jako patnáctiletý kluk poslouchal rušený a jen místy srozumitelný fejeton Svobodné Evropy na téma „Umírající kobyla KOPE kopyty“, nevěřil bych, že se mi tento fejeton vybaví po více než dvaceti letech svobody a v demokracii a nebudu při tom mít na mysli bolševiky.

Když mizí legitimita (ve smyslu morálního práva), autorita se obvykle uchyluje k silovému řešení. První na koho při tom útočí jsou kacíři, heretici. Nejprve, aby je umlčela, když už to nejde, tak alespoň pro výstrahu.

Klausův novoroční projev jako by připomínal ony časy temna, jak středověkého, tak toho bolševického: „Materiálně žijeme ve stavu, jaký žádná z generací našich předků nepoznala. Již několik let však přešlapujeme na místě, což lidé cítí a různí našeptávači špatných nálad a namyšlení samozvaní spasitelé se toho snaží využít pro své cíle.“

To vychází z úst prezidenta Klause, který se stal mistrem ve využívání systému pro prospěch svůj a svého okolí. Varuje, že by se mohl vynořit někdo, kdo by se o něco tak odporného (jako je využít systém ve svůj prospěch) mohl pokusit.

Klaus má sympatie k šikovným (Janoušek, Bém, Bárta, Kellner, Martin Roman a dalo by se pokračovat…) a zřejmě jsou to sympatie oboustranné.

Je v této zemi někdo, kdo více než Klaus dokázal systém přes 20 let využívat pro své cíle? Jaký majetek měl Klaus a jeho rodina v roce 1989 a jaký má dnes?

Václav Klaus korupci dlouhodobě bagatelizuje, ztratil schopnost argumentovat. Zintenzivňuje své ataky vůči médiím, pisálkům, obecně svým odpůrcům.

Demokracii však neškodí ani pisálkové, ani média, ale jejich eliminace.

Rozdíl mezi Havlovou a Klausovou amnestií je ideál. Zatímco v prvním případě to byl akt skoncování s represivním režimem, symbol, právní akt podobný tisícileté tradici jubileí s propouštěním otroků a vězňů, kteří spáchali méně závažné trestné činy v židovsko-křesťanském pojetí, v druhém případě se jedná o frašku, která buď vznikla z hlouposti (nebo souhry hloupých náhod), nebo jako chladný kalkul korupčníků. Bez ohledu na příčinu je Klausova amnestie dalším prvkem rozkladu.

Klaus opomíjí, že legitimita nepochází z jediného zdroje = volby lidu (Klaus se zaštiťuje především tím, že „jsem zvolen = jsem legitimní“, zatímco kdokoliv „nevolen = bez legitimity“). Chybou této úvahy je omezená možnost lidu v demokracii po volbě ovlivňovat další skutečnosti. Proto zde nastupuje nezbytnost úcty a odpovědnosti, snahy dosahovat nikoliv práva, ale spravedlnosti, zušlechtění, směřování ke oné transcendenci.  Nad tím však Klaus vždy „zdvihal obočí“.

Klaus byl v roli prezidenta skvělým manažerem, lepším než Havel. Stal se technologem moci, mistrem zákulisních her. Podlehl příliš mnoha pokušením a jeho odcházení se od Havlova diametrálně liší. Zatímco je nepředstavitelné, že by za Havla v kriminálu byli provokatéři jako Roman Týc a Roman Smetana a na druhé straně by korupce a mafiánské praktiky zůstaly nekomentovány. Klaus se největšímu problému této země – totiž míře korupce – jen vysmívá a novoročním projevem dal těm lepším a poctivějším facku na rozloučenou.

Amnestií pak ukázal, jak funguje svět dle Klause.

Vybavuje se mi scéna z Pána prstenů, kdy destruktivní správce, hrající si na legitimního krále, běží hořící k okraji pevnosti, a v českém překladu, nepřesně obsahujícím slovní hříčku, Gandalf praví: „Tak odchází Denethor, syn Ecthelionův.“